V březnu na Adršpašsko-teplické skály
Byl to jeden z těch výletů, co vznikne prostě proto, že může, a protože vyšla předpověď. Nadto, jakožto nadšený astronom, jsem chtěl vidět někde v klidu a bez světelného smogu, jak se na noční obloze potká Jupiter s Venuší
Je 1. březen a já přijíždím do Markoušovic. Nocleh mám domluvený v sokolovně. Je to kouzelné místo. Jsem jediným hostem na ubytovně a později i jediným hostem v hospodě, kde pan domácí nabízí půllitr točeného Krakonoše za 27 korun. Přijíždím už ve 3, abych ještě stihl jeden online meeting. Po meetingu se vydávám na místní rozhlednu na Markoušovickém hřebenu. Na ni se vydávám až před západem Slunce.
Rifle s podšívkou, lyžařská bunda a čelovka. Když vyrážím, je na nule, ale postupně se citelně ochlazuje. Za celou cestu nepotkám nikoho. Opravdu nikoho. Projdu kolem chatek, bunkrů, razím prvostopy na cyklostezce.
Nakonec dorazím až na rozhlednu. Výhledu na západ dominuje Trutnov a nad ním Venuše s Jupiterem, severním směrem pak Janské lázně, na jejichž svazích je noční lyžování a než padne úplná tma, vidět je i Sněžka. Jihozápadní pohled pak nabízí samotné Markoušovice a přilehlé vesnice.
Ráno vyrážím na Adršpach. Udělal jsem si rezervaci na vstup i na parkování, ale až na místě zjistím, že jsem se o den spletl a moje rezervace už expirovaly. Ale nakonec to domluvím na místě. Koneckonců na parkovišti stojíme jen dva.
Už to napovídá, že dneska bude procházka skalami exkluzivní. Když mířím ke vstupu do skal, není tu ani noha. Za následující 3 hodiny potkám 8 lidí. Číslo 7 a 8 je dvojice z USA. Pochválím jim načasování výletu.
Mluvit na českém blogu o Adršpachu je jako nosit dříví do lesa. Ale já jsem tu poprvé a zima může přinášet nové pohledy na dobře známé lokality.
Přesto, že je sněhu pomálu, je chladno a jezero při železniční zastávce je zamrzlé. Při ranním slunci působí zpola zamrzlé jezero klidně a i když je v otevřené krajině sněhu pomálu, nasvědčuje to, že mezi skalami, kde je v tomto období pořád stín, to bude jiný příběh.
Okruh v Adršpašských skalách vede v zásadě dvěma cestami, které se potkávají v nejzazším bodě. Východní část je pro kohokoliv - širokou cestou projede i rodina s kočárkem.
Západní cesta už pro každého není. Cesta se škrábe mezi skalami a do průrev a je třeba absolvovat stovky schodů.
Přesto lze absolvovat celý okruh bez problémů za hodinu. A teď co dál? Nabízí se přesunout se do Teplických skal.
Okruh Adšpašskými skalami končí u vodopádu. Od něj je to ke stezce k Teplickým skalám dobré 4 kilometry, které jsou minimálně zpočátku, takhle v březnu, docela těžkým terénem.
Sněhu je mezi skalami spousta a není těžké si představit, že kdyby byla zima tužší, projít by se stezka nedala. Naopak jezírko nad vodopádem, kde v létě jezdí loďky, moc jezírko v březnu nepřipomíná.
Po hodince chůze jsem v Teplických skalách. A to je jiný příběh než v Adršpachu. Zatímco Adršpašské skály začínají kousek od železniční zastávky, cesta k těm Teplickým trvá od vstupu dobrých 20 minut. Nadto je cesta dosti příkrá.
Samotný okruh je, řekněme, pro mírně pokročilé. Ne, že by trasa byla těžká nebo schodů mnoho, nejsou tu autostrady pro davy jak v Adšpachu. Díky tomu si připadáte mnohem víc jako ve skalní divočině. Už chata na vstupu je v impozantní scenérii.
Jen po pár metrech procházíte úzkými průrvami…
..na velká náměstí..
..nebo k obnaženým vysokým skalním stěnám.
Na cestě z Teplických skal potkávám odbočku na hrad Střmen. Od cesty vede na vyhlídku 300 schodů. To říká cedule. Zní to děsivě, přesto lze cestu zdolat za 10 minut vzhůru a 5 minut dolů.
Výhled je pěkný, přesto nečekejte impozantní pohledy na skalní systémy. Ani po samotném hradu, který byl tvořen upraveným skalním masivem, na vrcholu není mnoho stop. To je velkou měrou způsobeno jeho extrémní lokalitou a tím, že už v roce 1534 byl veden jako zbořený.
I proto je spíše, než sporadické stopy po pevnosti, atrakcí cesta sama. Náročnost trasy se postupně zvyšuje. Není to proto cesta pro každého, a to ještě fotky ubírají na dramatičnosti.
Až po slezení dolů do údolí zjišťuju, že ve skutečnosti je areál ze strany Teplic nad Metují volně přístupný, resp. že se neplatí za vstup ani za parkování. Od skal pak jede lokálka jednou za 2 hodiny jednu zastávku zpátky do Adršpachu.
Jaký je závěr? Adršpašsko-teplické skály jsou ne náhodou highlightem České republiky, kam se v letní sezóně valí davy . Stačí ale trochu vystoupit stranou a namířit si to sem mimo hlavní sezónu, a hned je to jiný příběh.
Jan Vaverka
Bolívie - 10. díl: La Paz jako kulinářská destinace
Bolivijské pivo, bolivijské víno. Lama na prudko i lama v tortile. Ryby i polévky. Jednohubky i dezerty. La Paz má všechno.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Jan Vaverka
Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu
Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Jan Vaverka
Bolívie - 4. díl: Noc na Salar de Uyuni
Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Jan Vaverka
Bolívie - 3. díl: Den na Salar de Uyuni
Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Jan Vaverka
Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.
Jan Vaverka
Bolívie - 1. díl: Vysokohorská pustina
Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Jan Vaverka
Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie
Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.
Jan Vaverka
Chile - 5. díl: Vysoko do hor
Na závěr našeho pobytu v Chile je potřeba otestovat, co s námi udělá nadmořská výška. A tak vyrážíme k Argentinským hranicím. Tentokrát už budou jezírka a vulkány.
Jan Vaverka
Chile - 4. díl: Do San Pedro de Atacama
San Pedro je oázou uprostřed pouště, která je turistickým centrem Atacamy. Odtud jsou na dostřel kaňony, jezírka, gejzíry i vulkány. My sem míříme i proto, že je branou do Bolívie.
Jan Vaverka
Chile - 3. díl: Astronomická observatoř Paranal
Uprostřed Atacamy, jednoho z nejsušších míst na planetě, je areál se čtyřmi obrovskými teleskopy, které jsou každou sobotu otevřeny veřejnosti. A taky se tu točila bondovka.
Jan Vaverka
Chile - 2. díl: Pan-American Highway
Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Jan Vaverka
Chile - 1. díl: Na cestě na chilskou Atacamu
Stačilo pět hodin v letadle a jsme ze zelené Kolumbie na jednom z nejsušších míst planety. Přilétáme do chilské Antofagasty, která je ve srovnání s Kolumbií dost jiným světem.
Jan Vaverka
Kolumbie - 4. díl: Fine dining a káva
Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
Jan Vaverka
Kolumbie - 3. díl: Přes kolumbijské hory
Autem do čtyř tisíc. A tam do termálů. U toho všude kolem zeleň. Počasí se mění lusknutím prstu. Silnice je ve výstavbě. Bude to dobrodružných 80 kilometrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 2. díl: Napříč Kolumbií
Vydáváme se na třídenní cestu směrem do Cali, kolem nejvyšších vrcholů Kolumbie. Bude to rozmanité, protože se budeme pohybovat rozmezí 4000 výškových metrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 1. díl: Cesta do Jižní Ameriky
Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 136
- Celková karma 14,48
- Průměrná čtenost 653x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.