Kosovo - 1. díl: Prizren jako kulturní centrum kosovských Albánců

V listopadu do Kosova. Nezní to zrovna atraktivně, ale já se vás pokusím přesvědčit o opaku. Začneme od Prizrenu.

Je 16. listopadu, 9 večer, a my jsme právě vylezli z letiště Priština. Půjčujeme si Dacii Sandero, kterou jsem nikdy neřídil a jednoduše jsem si ji chtěl zkusit, když se na ni tak nadává. 

Z hlediska řidičského to není snadný začátek cesty. Rychle je třeba se adaptovat na specifika provozu, který připomíná spíš Albánii než Srbsko. To znamená i poměrně chabé osvětlení silnic, sotva viditelné čáry, žádné patníky a chaotické značení. Nadto Sandero má pokažené pravé zpětné zrcátko, ve kterém originální zrcadlo někdo vyměnili za jiné a je tak skoro k ničemu.

Naštěstí cesta do Prizrenu vede hlavně po dálnici a za hodinu a půl jsme v cíli. Ubytováváme se v butik hotelu Hani i Vjeter. Pan domácí je svérázný. Pyšně ukazuje pokoj v nejvyšším patře. Demonstruje, že světla svítí, klimatizace funguje a záchod splachuje. Později večer nám vypráví o tom, jak pracoval v Německu a jak jsou Kosovo a Albánie krásná země. 

Ráno se vydáváme na prohlidku Prizrenu. Prakticky na něm není poznat, že byl ještě před 10 lety celý rozstřílený. Je tu pěkné historické centrum s obchůdky a velkou mešitou, která je hlavní dominantou města. Po balkánsku všude visí spousta drátů, ale tak to k tomu patří.

Nad tím vším se tyčí citadela - citlivě zrestaurovaný a volně přístupný komplex dobrých 100 výškových metrů nad centrem města. Výhled na město máme velkolepý. Kazí ho jen ranní opar.

Na druhé straně řeky je trojice kostelíků, z nichž jeden (Our Lady of Ljeviš ze 14. století) je i na seznamu Unesco, nicméně všechny jsou uzavřeny. Zavřeně působí i archeologické muzeum, kde nám ale otevírá Sali. Říká, že expozice v bývalém hamamu je v přestavbě, ale že nám rád ukáže, co tu má. Dominantou muzea, kde holé bílé zdi střídají obnažené cihly, je obří nádoba z dob římské říše, nad níž se tyčí nástěnná mapa Kosova.

Při pohledu na fyzickou mapu Kosova, s přihlédnutím na jeho pohnuté dějiny, začíná vše do sebe trochu víc zapadat. Kosovo je, podobně jako Čechy, velkým přírodním amfiteátrem obehnaným kopci. Přirozená bariéra jej dokonale odděluje od dnešního Srbska i od Makedonie. Jen na stranu Albánie se krajina trochu více otevírá. I proto je v Kosovu velká kulturní spřízněnost s Albánií, na rozdíl od Srbska. 

Na oběd míříme zpět do Hani i Vjeter, kde si dáváme klasický albánský oběd - jehněčí se zeleninou a domácími specialitkami, mezi nimiž dominuje sirup z dřínu obecného, který je pro Kosovo typický. 

První dojem z Kosova je veskrze dobrý. Lidé jsou vstřícní a ochotní, hrdí na svoji identitu. Přesto je znát, že tady něco nehraje. Přec jen jsme v zemi, kde velkou část společnosti tvoří potomci Albánců, kteří sem utekli před drakonickým Hodžou, což mělo nemalý podíl na pozdějších etnických pnutích, která vedla až k nedávným válkám se Srbskem.

Naše další kroky míří do kláštera Visoki Dečani, který nám ukáže druhou stranu mince. O tom příště.