Letní Makedonie a Bulharsko - 1. díl: Na cestě na Rilu
Je 3. července a po hodině a půl letu přistáváme ve Skopje. Je tu 35 stupňů, přestože je už půl páté odpoledne. Naše první kroky míří do autopůjčovny. Zarezervovali jsme přes Car Flexi na týden Suzuki Swift. V samotné půjčovně se ale k rezervaci nehlásí, ani k tomu, že jsme zaplatili zálohu. Nakonec odjíždíme tříválcovým Renaultem Clio poté, co jsme celou procedurou půjčení auta prošli od nuly. O zálohu se pak budu s Car Flexi přetahovat ještě několik měsíců, nakonec úspěšně. Poučení je jasné: pokud je to jen trochu možné, nepůjčovat si auto přes agenturu.
Začátek nic moc, ale ve skutečnosti to bude jediná větší komplikace, která nás během následující týdne čeká. Renault Clio je na první pohled bizarní stroj. Je to takový bastl s mašličkou. Se svým litrovým tříválcem zní v dálničních rychlostech jak naštvaný vysavač, po každém startu je třeba ručně vypnout režim eco a všechny ty moderní blbiny, jako start-stop, hlídání pruhů a podobně, nad to je auto neskutečně líné a nemá ani klíč, ale placku o velikosti kreditky, proto se trochu děsím představy, že by se vybila baterka.
Původní plán byl, že strávíme týden v Makedonii, ale vidina, že v příštích dnech mají jít teploty nad 40 stupňů, trochu mění harmonogram a míříme tak raději směrem na Bulharsko, do hor. Ještě předtím je ale naší zastávkou Kriva Palanka, konkrétně Manastir Sv. Joakim Osogovski.
Manastir z 12. století je rozsáhlým areálem, jehož součástí je i hotel. Nabízí se tak neobvyklá příležitost poznat blíže život v klášteře. V klášteře jsou dva kostely, menší je ze 14. století, větší z 19. století. Druhý den ráno je tu neskutečný klid.
Kolem sedmé scházím od hotelu ke kostelům, které jsou otevřené, přestože tu nikdo není. Tajuplné atmosféře přidává i to, že klášter leží v poměrně příkrém údolí a tak tu ještě v 9 nesvítí Slunce.
Po snídani vyrážíme směrem k pohoří Rila. Jediným zdržením je povinnost koupit si na hranicích bulharskou obdobu dálniční známky, která je ale potřeba i pro silnice nižších tříd. Míříme ke slavnému Rilskému manastiru s tím, že pak si chceme dát krátký trek v národním parku. Když ale vidíme davy lidí kolem manastiru, měníme plány a jedeme rovnou na trek.
Trek kolem Suchého jezera do sedla nad ním začíná na konci silnice vedoucí za Rilský manastir. Lehká trasa, přibližně severozápadním směrem, s převýšením zhruba 700 výškových metrů se dá zdolat za 2,5 hodiny. Během nich se posouváme z hustého lesa kolem luhů porostlých barevným kvítím až na holé pláně mezi vrcholy hor, na nichž je pořád ještě sníh.
V sedle stojí fotogenická bouda, která slouží jako útočiště za špatného počasí. To ani nám dokonale nepřálo, nicméně dojem z divočiny vynahrazuje, že jsme za celou cestu potkali jen 4 další turisty.
Po sestupu stejnou cestou pak později odpoledne míříme opět zkusit štěstí do Rilského manastiru. K nemalému překvapení, už v něm o půl 6 nejsou žádní turisté. Doslova jsme tu jen my dva a stálí obyvatelé kláštera.
Večer končíme v hotelu Pri Mecho, kde nocleh pro dva se snídaní stojí v přepočtu 530 Kč, což trochu překvapí vzhledem k tomu, že je jen pár kilometrů od Rilského manastiru. Druhý den se má počasí pokazit a tak plánujeme návštěvu Sofie. O tom příště.
Jan Vaverka
Kolumbie - 5. díl: Zpátky do Bogoty
Noční let z Bolívie a pak tak trochu jako bezdomovci v Bogotě, než nás vezmou na milost v hostelu. Plán na první den nemáme, o to zajímavější zážitky nám spontánní přístup nabídne.
Jan Vaverka
Bolívie - 10. díl: La Paz jako kulinářská destinace
Bolivijské pivo, bolivijské víno. Lama na prudko i lama v tortile. Ryby i polévky. Jednohubky i dezerty. La Paz má všechno.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
Nevítají přistěhovalce, jsou xenofobní, řekl Biden o Japonsku a Indii
Americký prezident Joe Biden označil Japonsko a Indii za „xenofobní“ státy, které nevítají...
„Můžete nás grilovat.“ Koalice SPOLU zahájila kampaň u piva a klobás
„Ááá, náčelník přijíždí,“ zahlásil europoslanec ODS Alexandr Vondra. K poděbradské kolonádě, kterou...
Na Plzeňsku hořela hala sklárny, oheň zasáhl třetinu střechy
V Heřmanově Huti na severním Plzeňsku hořelo v areálu sklárny. Podle informací iDNES.cz od hasičů,...
- Počet článků 137
- Celková karma 14,98
- Průměrná čtenost 648x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.