Extremadura – španělská turistika bez turistů

Extremadura je chudým krajem s bohatou minulostí. 250 kilometrů západně od Madridu vás tak čeká trochu jiné Španělsko. Omšelé, liduprázdné, ale půvabné.

Už samotná cesta z Madridu je zajímavá, byť poměrně dlouhá. Po většinu cesty po dálnici A5 se vám po pravici tyčí Sierra de Gredos s vrcholy přesahující 2500 metrů. Ty jsou tak po letošní chladné zimě a neobvykle chladném dubnu ještě na konci jara pokryty sněhem.

Dálnice vede téměř paralelně s řekou Tajo. Krajina se zvedá a klima se pozvolna mění. Nejvíce tato změna je viditelná v Národním parku Monfragüe, kde se Tajo proplétá mezi skalami. Dálnice vystoupá sice jen do výšky 600 metrů nad mořem (to není moc na španělské poměry), ale jakmile překonáte průsmyk, krajina se mění.

Extremadura byla vždy tak trochu zapadákovem. Všude je to daleko, tedy krom Portugalska, jenže zrovna Portugalci nemají historicky ke Španělům nejlepší vztah. I to patrně hrálo roli v tom, že právě odtud pocházeli nejúspěšnější conquistadoři - Vasco Núnez de Balboa, Hernando de Soto, Hernán Cortés, Francisco Pizarro, Francisco de Orellana a Sebastián Vizcaíno.

Město Trujillo, které jsem důkladně prozkoumal je rodištěm Francisca Pizzara a Francisca de Orellany. Vztah Španělů k těmto dobyvatelům je zvláštní. Už jsem se o tom rozepisoval v jednom z blogů z Baskicka, nicméně zmíním ještě jednou, že jsou považováni za hrdiny, navzdory jejich poměrně bezohlednému počínání na objevovaném kontinentě.

Samotné Trujillo působí jako zjevení. Vypadá jako by navzdory úžasně zachovalému historickému centru úplně ignorovalo turismus jako takový. Kostely jsou pozavírané, hrad taktéž, obchody se suvenýry tu nenajdete, naopak se volně dostanete na hradby nebo do zahrad a kdekoli zaparkujete zadarmo. Jako zjevení tak trochu působí koneckonců i to, že narazíte na volně přístupné WC bez poplatku.

Na druhou stranu samo historické jádro je tak trochu městem duchů. Můžete si tak vesele chodit mezi středověkými paláci a domy, u nichž jsou porůznu rozmístěny plakety s informacemi, kdo tu kdy žil apod.

Z vyvýšeniny, na níž stojí (zavřený) hrad, máte skvělý výhled na centrum a na Sierra de Gredos v dáli, podobně tomu je z hradeb, které obepínají značnou část středověkého centra.

Jestli je Trujillo zapadlým, ale historickým maloměstem bez turistů, Cáceres je totéž jen ve větším měřítku.  Cáceres je město s největší rozlohou ve Španělsku (1750 kilometrů čtverečních) a je i nejlidnatějším městem Extremadury (95 855 obyvatel v roce 2014), takže je na první pohled typickým „velkoměstem“.

Jenže když se přes tu moderní zástavbu proderete až na hlavní náměstí (s nápisem Cáceres) a projedete bránou do historického centra, zjistíte, že Cáceres připomíná spíš Trujillo než třeba Toledo. Sice po vás budou chtít vstupné do katedrály (jako v Toledu, byť tady je 3krát menší), sice vás nepustí na hradby (jako v Trujillu), ale zase si můžete v klidu bloudit liduprázdnými uličkami nebo zajít do Museo de Cáceres, které je zdarma a stojí na základech maurské pevnosti.

Vydáte-li se pak dále na západ směrem na Portugalsko, čeká vás už úplný klid. Na silnici N-521 směr Portugalsko jen tak na někoho nenarazíte. Cesta se vine kolem zelenajících pastvin a hájů, a pozvolna se zvedá až do chvíle, kdy překonáte hranici s Portugalskem.

A o tom zase příště.