Jsou české silnice automobilovou džunglí?

Co chvíli se někde objeví narážky na to, jaká je to na českých silnicích divočina. Ale je to opravdu na našich silnicích tak zlé? Jak si stojíme ve srovnání s cizinou?

Obvykle píšu do cestovatelské rubriky a i tento blog bude tak trochu cestovatelský. K dnešnímu dni můžu říct, že jsem auto řídil ve 41 zemích na třech kontinentech, od Kazachstánu po Chile. To můj pohled na ten český píseček trochu změnilo a stal jsem se mnohem tolerantnějším ke svérázům českého dopravního provozu. Co jsou ty nejzásadnější rozdíly mezi námi a zbytkem světa? V čem je to u nás lepší a v čem naopak ne?

Semafory

Začneme pěkně zostra. Semafory jsou takřka ve všech zemích světa a přestože papírově je význam barev všude stejný, reálně se jejich interpretace rozchází. V české kotlině řidiči barvy v naprosté většině respektují. U chodců už to takový odvaz není, ale přesto, když už někdo na červenou přechází, je to obvykle proto, že není provoz. 

Když se posuneme do středomoří, tam už je interpretace volnější. Chodci mají barvičky mnohdy úplně na háku (přestože mají často k dispozici odpočet, úžasná to věc, která možná jednou dorazí i k nám) a když autem projedete na oranžovou, běžně se za vámi ještě protáhnou ze tři další auta. V Turecku se jezdí na červenou vcelku běžně, když jde o “semafor uprostřed ničeho”. 

Asi nejpozoruhodnější interpretaci barev na semaforu jsem zažil v Bolívií. Červená tam de facto znamená “klidně si jeď, ale dávej bacha, někdo jinej má zelenou a ten má přednost”. Jednou mě dokonce horlivý řidič vytroubil za to, že stojím na červené. Přitom o pár metrů dál stál strážník, který se k němu otočil a gestem naznačil klid, klid. Nočním taxíkem jsme krátce před odletem z La Pazu prolétávali velkoměstem na plný plyn přes samé červené.

V mnoha zemích se také musíte adaptovat na to, že chybí semafory se šipkou a/nebo s vyklizovací šipkou. Co nechybí jsou ale situace, kdy by jich bylo potřeba. Mimo to, co může být pro našince matoucí, jsou i vypnuté semafory. Ty u nás blikají oranžově, v Turecku jsem se ale setkal s tím, že blikají červeně. To taky dokáže zmást, protože blikající červená mnohde znamená blížící se konec červené. Ale pozor, viděl jsem i semafory, které byly vyplé úplně, nicméně tento stav byl ekvivalentem červené. I já jsem si v té situaci na řidiče přede mnou zatroubil, když v tom se na semaforu rožla zelená.

Dodržování rychlosti

I když to tak někdy nevypadá, u nás mají omezení rychlosti obvykle svoji logiku. Občas je omezení přestřelené, někdy je na místě pozapomenutá provizorní značka ještě dlouho poté, co důvod, proč sem byla umístěna, už zmizel. V mnoha zemích jsou ale s omezeními mnohem horlivější a výsledkem je, že je všichni ignorují.

Přesto, já nejsem z těch, co ohrnují nos, když někdo kvaltuje a neohrožuje při tom ostatní. Když si postupně zvyknete, že třeba v takovém Mexiku dávají do křižovatek omezení defaultně, aspoň neomezujete plynulost provozu, když zbytečně nebrzdíte, ale jen sundáte nohu z plynu. Přesto i v takové situaci zarazí, když vás předjede kamion s návěsem, který jede na padesátce aspoň 110. Podobně může překvapit, když předjíždíte a u toho jste předjíždění. I to Mexiko umí, protože silnice první třídy jsou sice dvoupruhové, ale mají na šířku klidně 15 metrů. 

Na to všechno se dá zvyknout, dá se nad tím mávnout rukou. Horší ale je, když se řidiči jak piráti chovají ve městech nebo když vás předjíždí přes dvojitou plnou v obousměrném tunelu míchačka, nebo rovnou kamion s přívěsem a za ním autobus, a překračuje u toho povolenou rychlost o dobrých padesát kilometrů za hodinu. To trnou hrůzou už i ti odolnější mezi námi. 

I z druhé strany umí být omezení rychlosti překvapující. To například když projíždíte Pyreneje po úzkých klikatících se cestách, po kterých se horko těžko dá svižným tempem jet padesátkou když tu omezení rychlosti na sedmdesát.

Opačný extrém, tedy do absurdna vyhnaná snaha bazírovat na dodržování rychlosti, je podle mě taky špatně. V Lotyšsku jsou pevné radary na nových, rovných a přehledných silnicích, které jsou prakticky bez provozu a bez významného rizika srážky se zvěří. Ve Švýcarsku jsou k tomu i drakonické tresty. Švýcarské radary jsou běžně umístěny na dálnici mezi svodidly a maximální rychlost se dodržuje tak tvrdošíjně, že předjíždění osobních aut může trvat i několik kilometrů. Na severu se k tomu může přidat progrese ve výpočtu pokuty podle toho, jaké máte příjmy, což je mi proti srsti když už nic jiného tak proto, že bohatý spíš překročí povolenou rychlost v autě, ve kterém ji lze bezpečně zvládnout. Zmíněné země se řadí k těm nejbezpečnějším, přesto, je toto ta správná cesta?

Motorky

Čím je v dané zemi stabilnější klima napříč rokem, tím je na silnicích více motorek. Třeba v takové Kolumbii máte pocit, že na jedno auto připadá aspoň deset motorek. A pak jsou země jako Vietnam, které jsou tím přímo proslulé. Motorka je mrštná a proti autu drobná, což má mnoho výhod. Dokud jsou motorkáři umírnění, je vše v pořádku, protože na to, že si s autem mezi motorkami připadáte jak unášení tekutinou, se dá zvyknout. 

Horší to může být ve městských zácpách. Nadáváte někdy na elektrokoloběžky na chodnících? Co teprve motorky na chodnících? Nebo v protisměru, klidně na čtyřpruhovém bulváru. A to raději ponechme stranou bezpečnost samotných motorkářů. V mnoha zemích je helma raritou nebo běžně na jedné motorce jedou tři až čtyři pasažéři, případně náklad násobně větší než sama motorka.

Bylo to Turecko, o kterém bude ještě párkrát řeč, kde jsem se poprvé v životě srazil s motorkou. Bylo to na chodníku, já bych chodec, motorka se rozjížděla a ještě nebyla nastartovaná. I proto to nebyla velká kolize. Přesto, u nás se vám něco takového spíše nestane.

(Ne)ohleduplnost řidičů

Nadáváte někdy na to, že někteří řidiči nepoužívají směrovky? Jasně, ne každý má čisté svědomí, ale v zásadě se u nás směrovky v naprosté většině případů používají. Nicméně stačí dojet do Španělska a Portugalska nebo naopak do Bulharska a dostanete pocit, že blinkr je spíše dizajnovka. Za oceánem se k tomu přidává další zajímavý fenomén, totiž že směrovka a brzda jsou jedna žárovka. Nebo je technické řešení naopak až umělecky kreativní.

Mimo to bych rád vypíchl, že u nás jsou k sobě řidiči velice ohleduplní. Pouštíme se a přestože občas vznikají tlačenice, a s tím spojené emoce, vesměs jsou to srandovní situace. Ostatně, kdy se vás naposledy snažil u nás někdo vytlačit ze silnice, v lepším případě do svodidel, nebo do stěny tunelu? Někdy jde o bezelstnou bezohlednost, jindy ale na cestách narážím na ryzí bezohlednost. Prostě ten druhý neuhne ani o milimetr, a to i třeba v situaci, kdy jedeme proti sobě po silnici o šíři jeden a půl auta. 

A to ani nemluvě o těch, co mají pocit, že si bezohlednost mohou dovolit z titulu toho, že mají velký vehikl. Že by vám někdo pomalejší, kdo dobře vidí před sebe, uvolnil prostor tím, že se pravými koly nasune ke kraji, abyste ho snáze předjeli? V mnoha zemích naprostá rarita. Jakoby byl na silnici každý sám za sebe. Podobně málokterý řidič dokáže upozadit ego a dát prostor rychlejším řidičům. Jet pomalu není žádná hanba a lidé k tomu můžou mít rozmanité důvody - od převozu poschoďového dortu po návrat z dovolené na dojezdové rezervě. Obojí jsem zažil. Mně osobně by bylo trapno z toho, kdyby za mnou vznikal dlouhý štrůdl aut. 

V neposlední řadě tu máme používání potkávacích a dálkových světel. Problikává se u nás ve srovnání s jinými zeměmi spíše zřídka. Především ale v naprosté většině případů používáme dálková světla v noci s ohledem na ostatní účastníky provozu. Byl to překvapivě Izrael, kde jsem se poprvé setkal s přístupem, že potkávací světla jsou do města a dálková mimo město, a to bez ohledu na ostatní. Není to ale zdaleka jen typické pro Izrael. Vedle toho i z druhé strany se setkáte s extrémy. O to tragikomedičtější je, když auto, které v tom šeru sotva vidíte, protože nesvítí, probliknete a protijedoucí odpoví stejně a dál nesvítí.

Dálnice a rychlostní silnice

K čemu jsem docela tolerantní je předjíždění zprava. Obvykle je pravý pruh průběžný a ty vlevo od něj určeny k předjíždění. Takže pokud vás nenahání kličkující hovado, které má nulovou představu o bezpečné vzdálenosti, nemělo by se vám stát, že budete předjeti zprava. Jistě jsou výjimky, jako když jedete po dálnici Umaň-Oděsa a pravý pruh je rozbitý tak, že v něm osobákem jet nedá, ale to ponechme teď stranou.

V celé řadě zemí jsou dálnice zpestřeny už jen tím, že se k nim inženýrsky přistupovalo jinak. Na Ukrajině nebo v Kazachstánu nejsou běžně mimoúrovňové křižovatky. Prostě odbočujete jedině doprava. Když chcete jet doleva, jednou za pár kilometrů se přeruší svodidla a dostanete příležitost se otočit do protisměru. Podobným překvápkem mohou být přechody pro chodce na dálnici a autobusové zastávky. 

Trochu jiné vzrůšo vás může potkat na Balkáně. Cyklista v protisměru v odstavném pruhu, v Albánii běžné. Trochu méně běžné je stádo ovcí v protisměru v odstavném pruhu. V celé řadě zemí se setkáte s tím, že odstavný pruh se používá k předjíždění zprava (to už je hodně ne ok). V Srbsku jsem se setkal s tím, že řidiči se snažili odstavným pruhem vycouvat z kolony. V Turecku se rovnou používá k jízdě v protisměru, prostě proto, že to je občas takto blíž. Když jsem to viděl prvně, blikal jsem a troubil. Reakce? Protijedoucí řidič zablikal taky. I na to se ale dá zvyknout. To ovšem jen do chvíle, než se s podobnou situací setkáte v noci. To už je velký špatný.

Dopravní zácpy

Na dopravní zácpy trpí prakticky každé velkoměsto. Vznikají z celé řady důvodů, mnohde proto, že ulice starých měst nebyly projektovány pro automobilovou dopravu, jindy jsou velkou měrou na vině sami řidiči nebo chaotický přístup k řízení dopravy. Jako řidič jsem si nejvíce srandy užil bezpochyby v La Pazu. O tom ale jindy.

Ve městech jako je Bělehrad, Jerevan ale třeba i Gaziantep zažijete běžně dopravní zácpy o víkendech, i pozdě v noci. To pravé peklo nastává ale až v megapoli jako je Bogota nebo Istanbul. Pokud netrefíte to správné načasování (například sobota brzy ráno) může se vám stát jako mému kamarádovi, že průjezd Istanbulem na cestě zpět do Evropy vám vezme 6 hodin. Ne nešlo o žádný dopravní kolaps. To jen když projíždíte městem, které má 16 milionů obyvatel, může to trvat. 

Dopravní značení

Napříč kontinenty dopravní značení je vcelku unifikované. Pokud jde o navigaci skrze značení, v té patří Česká republika opravdu ke špičce. Nicméně v dnešní době smartphonů a  GPS už špatné značení není taková překážka. Zaměřím se spíše na dopravní značky.

I v českých předpisech je zakotveno, že 3 značky mají unikátní tvar, pročež řidič je musí umět rozpoznat i zezadu. Můžete se otestovat, které to jsou. Přesto se toho u nás moc nevyužívá. 

Když přijedete do Španělska může vás překvapit, že občas na první dobrou nevíte, jestli jste na hlavní nebo máte dát přednost. To proto, že na značku hlavní silnice tady nenarazíte (kdyžtak mě opravte, ale já za 8 měsíců ve Španělsku neviděl ani jednu). Očekává se od vás, že budete koukat kolem a číst svislé i vodorovné značení ostatních.

Speciální kategorií jsou kruhové objezdy. Ty jsou napříč EU vcelku unifikované. V Česku kruháče umíme - mnohdy mají jasně definované pruhy, podle toho, kam chceme vyjet, nadto už před křižovatkou cedule řekne, co nás na kruháči čeká. Když vznikají problémy, typicky je to na vícepruhových kruhových objezdech, zvláště těch které mají méně pruhů na výjezdu než na samotném kruháči. I u nás je pár takových exotů, například v Hradci na výjezdu směrem na Liberec.

Dokud to vede k tomu, že se využívá hlavně vnější pruh (není to úplně správně, ale to ponechme teď stranou), což jsem mnohokrát pozoroval právě při průjezdu Hradcem, ještě je to v pohodě. Jenže pak je tu celá řada kruhových objezdů, které inženýři prostě nedomysleli, typicky ve Španělsku. Nejen, že kruhový objezd má z principu potenciál vytvářet kolony, když má tři pruhy ale jen jeden na výjezdu, vzniká kolona i uvnitř kruháče. Aby toho nebylo málo, na těchto kruhových objezdech mnohdy není vůbec vodorovné značení.

Potud jsme se pohybovali na hřišti se stejnými pravidly. Když přijedete do Moldavska, přednost má obvykle ten, kdo na kruháč najíždí. V Turecku, ale nejen tam, kruháče zpestřují semafory - jeden na nájezdu další přímo na něm. Když vezmete v potaz, že je běžné po celém světě dávat semafory nad křižovatku nebo za křižovatku, může zmást, že vedle sebe máte jeden semafor a 10 metrů před sebou další a každý ukazuje něco jiného. 

Velice speciální kategorií jsou turecké “kruhové objezdy” na rychlostních silnicích. Funguje to tak, že se směry oddělené svodidly (nebo korytem, případně jen vodorovným značením) od sebe vzdálí a mezi ně se vklíní křižovatka, kterou navigace vyhodnocují jako kruhový objezd. Díky takové křižovatce můžete odbočit doleva nebo se rovnou otočit, nicméně kruháč to není ani za mák, protože když na něm jste, a křížíte komunikaci, máte stopku, nebo rovnou semafor. Tyhle odbočovací a otáčecí struktury jsou velkoryse předimenzované a vejdou se na ně i tři auta vedle sebe. To je dobrá idea, jenže na výjezdu je pruh často jen jeden. Ano, vznikají z toho srandovní situace.

V neposlední řadě jsou tu jednosměrky. V Česku se vám těžko stane, že byste vjeli omylem do protisměru. Proti vám budou značky a často i logika toho, jak jsou zaparkovaná auta. Jenže v mnoha zemich je marné hledat logiku v tom, jak parkují auta. Ani nemusíme jít daleko, stačí se podívat do Itálie. Jinde mohou zmást exotické značky.

A někde se to neřeší vůbec. Za 4 týdny v Turecku jsem omylem vjel do protisměru víckrát než za předchozí život dohromady a to mi věřte, že se v cizině dívám po značkách opravdu ostražitě. Jednosměrku neprozradila cedule, mapa, zaparkovaná auta a ani šířka ulice není vodítkem (obousměrka může mít klidně 2 metry na šířku). Nebo ne? Nevím. Možná jsem se jen přimotal do situací, kdy mě domácí chtěl jen mít rychle z cesty.

Technický stav vozidel

Přestože se občas dočtete o tom, jak se u nás handluje s STK a měřením emisí, v zásadě se dá říct, že naprostá většina aut na českých silnicích je v pořádku. Máme sice poměrně starý vozový park, nicméně pro to mám pochopení, protože starší auta jsou snáze (a levněji) opravitelná a ne každý chce auto se spoustou bruselských nesmyslů, které se mohou pokazit.

Za našimi hranicemi snadno narazíte na kousky, které by se u nás na STK rozpadly. Ať už jsou to Zastavy na Balkáně, Žiguli na Kavkaze (v Arménii je má i policie) nebo zombie Toyoty v Jižní Americe. 

V Kazachstánu jsem jel autobusem MHD, který měl prasklé čelní okno, v Bolivíi jsme dokonce s prasklým čelním oknem (a nefunkčním tachometrem) na Toyotě Land Cruiser absolvovali celou třídenní túru. Další specialitkou pak mohou být pravostranná auta. Albánie je jich plná, protože Albánci jezdí za prací do Anglie a vracejí se v Mercedesech s volantem napravo. Ještě běžnější jsou pravostranná auta v Kazachstánu, kam se dovážejí z Japonska poté, co si tam odbydou dlouhou kariéru.

Retardéry

Retardéry se šíří jako mor. Ničí auta, zvyšují hluk, zvedají spotřebu (a tím i emise), ničí pohodlí a jejich přínos je mnohde minimálně diskutabilní. Přesto, u nás se retardéry označují, někdy vodorovně, většinou svisle, někdy oboje. Proto se do situací, kdy to “koupíte” v jinak běžné rychlosti, moc často nedostanete.

Velmi dobře si pamatuju jeden retardér v Uribarri v Bilbau. Byl vodorovně označený, nevystupoval moc nad silnici, tak jsem na něj najel zhruba třicítkou. A najednou rána. Retardér byl totiž z jedné strany plochý, zatímco z druhé byl vysoký.

Ok, bylo to ve městě a tam má být člověk ostražitý. Když se sem dostanete v noci, je to aspoň pod lampami. Jenže retardéry se prosazují i tam, kde moc provozu není. Na periferiích měst a na vesnicích i na méně frektventovaných, a mnohdy rozbitých, cestách.  V Bulharsku mezi městy Šumen a Karnobat vede silnice první třídy. Je to asi nejhorší zpoplatněná silnice, po které jsem jel. Díra za dírou pomalu v každé vesnici. Ale retardéry tam mají.

Asi nejvíce do absurdna to dotáhli v Mexiku, ve státě Chiapas. Silnice z Palenque do San Cristobal má zhruba 200 kilometrů, ale těžko ji dáte pod 5 hodin. Retardérů jsou tu bez nadsázky stovky. Jsou to ty likvidační retardéry, které musíte přejíždět krokem, pokud máte aspoň trochu rádi dopravní prostředek v němž jedete. Tyto tzv. topes jsou obvykle po trojicích, běžně mimo jakoukoli zástavbu, nejsou označeny značkou a mnohde nejsou ani zvýrazněny. A protože projíždíte deštným pralesem, kde se světlo a stín střídají rychle, snadno je přehlídnete. Ty, co jsou označeny, obvykle na páteřních silnicích, jsou alespoň občas označeny vtipně.

Mexickou specialitou jsou i podomácku udělané retardéry. Recept je prostý. Vezmete silné lano a přehodíte ho přes silnici. Podobně jako u klasických retardérů, může toto zpomalení sloužit ke snaze vám něco vnutit. Ti průbojnější rovnou lano i zvednou a budou po vás chtít třeba fiktivní mýto.

Policie

Zkuste se sami sebe zeptat: Kdy jste se naposledy setkali ze strany policie s šikanózním jednáním? Zkoušel na vás někdy strážník vymyšlený přestupek, který vám za úplatek promine? Vyžadovala po vás někdy policie speciální permit, který sice nemáte, ale můžete si ho na místě za cash bez dokladu dokoupit? A to ani nemluvím o tom, jak jsme si mnozí odvykli, že přejezd hranic může být jak počítačová hra s mnoha levely. 

Jistě, spousta z nás má více či méně srandovní historky o tom jak pomáhá a chrání městská policie, přesto je u nás policie po právu respektovanou institucí a pokud se její jednání komukoli z jakéhokoliv důvodu nepozdává, máme tu nástroje, skrze které lze jednotlivé případy řešit. Ani to není kdovíjaká samozřejmost. Ač se může pověst policie v jednotlivých zemích lišit, přesto překvapí, že v některých zemích řidiči de facto policii ignorují. Byl jsem toho svědkem u města Krujë v Albánii. Hlídka, patrně spěchající na služebnu, pustila majáky. O co si o tom mysleli řidiči? Vůbec nic. 

Shrnutí

S životem na českých silnicích je to jak se spoustou jiných věcí - nejsme nejlepší, ale jsme mezi těmi lepšími. Přestože na českých silnicích můžeme vidět různé neduhy, je to pořád velice bezpečný prostor. To lze ilustrovat například na tzv. silnici smrti, Yungas road v Bolívii, která měří 60 kilometrů a měla v dobách největšího vytížení ročně podobný počet obětí jako má dnes celá Česká republika. 

Máme u nás nastavená pravidla, která se vesměs dodržují. Není to jak v amazonské Leticii, kde dopravní policie není a tak jezdí každý, kdo to umí. Nepotkáte u nás auta s tak polepeným čelním oknem, že řidičovi zbývá pomalu jen tankový průzor na výhled, a i když u nás občas narazíte na přetížená nebo neadekvátně zajištěná vozidla, nejsou to takové bizáry jako v Kazachstánu nebo Turecku.

Pravda, infrastrukturu sice staví lépe v Polsku a dokonce (pro někoho překvapivě) o mnoho lépe i v mnohokrát zmíněném Turecku, přesto když vyrážíte na české silnice, víte co čekat a pokud máte zkušenosti z jiných zemí, kde je o divoké zážitky postaráno, víte i co na českých silnicích očekávat nemusíte.

Nakonec ani poplatky u nás nejsou vysoké. Sice se mluví o zvedání ceny roční dálniční známky až někam k ekvivalentu 100 eur, přesto v kontextu jiných zemí je to pořád velmi levné. Viněty jsou dražší třeba v Maďarsku. V Rumunsku a Bulharsku jsou sice poplatky nižší, ale potřebujete vinětu i na silnice nižších tříd. V Itálii, Španělsku nebo Francii platíte mýto a třeba ve Francii vysolíte 100 eur za jeden (!) průjezd země od severu k jihu dle schématu, kdy 100 km stojí zhruba 10 eur. Taky se vám u nás nikdo nesnaží zakazovat jet po silnici paralelní s dálnicí tak jako v Rakousku.

Moje odpověď na otázku v nadpisu proto je: Ne, není na českých silnicích džungle. Přesto to neznamená, že nemáme na čem pracovat, například na dodržování bezpečné vzdálenosti nebo zipování tak, abychom se pak nemuseli nechat frustrovat fantomovými kolonami. Mimo to, jako u spousty jiných věcí, pomáhá, když umíme odložit ego. Jak to vidíte vy?