Na den do Bahrajnu
V Saudské Arábii je spousta věcí státních. Například čerpací stanice. Náš řidič z minulého blogu překvapí, když zná přesnou cenu 91 oktanového benzínu (ano opravdu 91). Ví to proto, že všechny stanice mají jednu cenu. Státní je i autobusová doprava Saptco. Do Manama to stojí 50 SAR (ca 300 CZK) za osobu, zpátky pak 95 SAR (ca 570 CZK). Kdybychom to věděli dřív, vyjde nás obdobně Uber. Jinak to nejde, jinými slovy, nezkoušejte si půjčit auto, abyste jeli do Bahrajnu.
Cesta do Manama vede přes takřka 30 kilometrů dlouhý most z 80. let, v jehož polovině je hraniční přechod. Cesta autobusem Saptco je naplánovaná na více jak 2 a půl hodiny, což působí docela velkoryse, ale nakonec se ukáže, že to není daleko od pravdy s ohledem na procedury na hranicích, které jsou takovou oldschool klasikou - všichni ven, všechno ukázat, máte vízum, aha tak nemáte, nevadí, stojí 5 bahrajnských dinárů, ale můžete zaplatit i saudským riálem v poměru 1:10. Vše v klidu (až moc velkém), slušně a anglicky.
V autobuse potkáváme neskutečného kořeně. Jmenuje se Yad. Jeho rodina je z Iráku, narodil se v Kuwaitu, vyrostl v Saudské Arábii, jejíž občanství i má, první dospělou práci měl v hotelu v Bahrajnu a teď už 14 let dělá na konzulátu v Ženevě. Rychle nás provede městem a doporučí, kam zajít. Za hodinu ho vidíme zas. Zrovna si půjčuje auto. Ještě nás zaveze k rezervovanému hotelu. Ptá se, jak jinak bychom se tam dostali. Povídám, že normálně, pešky. Kroutí hlavou a říká, že je vidět, že nejsme místní a že je leden, protože v létě by nás to ani nenapadlo. Ještě ten den dáme pěšky 18 kilometrů.
Mezitím je zajímavým zpestřením výměna peněz. Nakráčím do banky, že chcu vyměnit saudské riály na bahrajnské dináry. Francis, úředník na přepážce, po mě chce nejdříve pas, pak vízum, pak mobilní číslo, pak název hotelu, pak číslo pokoje. Povídám, že to zatím nevím, a on se zamračí. Chci vyměnit 600 SAR, zatímco vedle mě stojí místňák s celým komínem valut a on ho stíhá obsloužit v mezičase. Celá ta show vezme 20 minut, ale na konci toho mám v ruce druhou nejsilnější měnu na světě, která je tak silná, že bankovka s nejnižší nominální hodnotou má na sobě napsáno 1/2.
Jedním z highlightů Bahrajnu je hlavní brána v Manama nazývaná Bab Al Bahrain. Ta je ze 40. let minulého století. Manama je taková soft Dubai. Mrakodrapy tu mají běžně přes 200 metrů. Některé jsou zajímavější, například komplex, co má tři vlastní větrné turbíny mezi dvěma věžemi nebo hotel Four Seasons ve tvaru háčka, jiné vypadají poměrně civilně. Mezi tím vším se občas vynoří moderní umění.
Jinak jde ale o poměrně ucelenou moderní zástavbu. Město roste, ale má spoustu místa. Místy roste město živelně až tak, že není poznat urbanistický záměr.
Dobrým příkladem moderní zástavby v Manamě je hotel, kde nocujeme. Má deset pater a bazén na střeše. Vedle je rezidenční budova zhruba s třiceti patry, vedle ní menší budova s dvaceti a kavárnou v nejvyšším patře (k té se ještě vrátím). To všechno pospolu a za tím poušť, z níž vystupují ještě dvě výškové budovy.
Hotel působí jako správný Babylon. Nikdo z personalu nevypadá zrovna arabsky. Jsem zvyklý na to, že na recepci se hned chodím ptát na věci, se kterými si nevím rady. A jsem taky zvyklý na to, že si ani oni neví rady. Kouzlo snahy neodmítnout je tady ale větší než kde jinde. Povídám, že půjdu do centra a jestli je některý z mrakodrapů přístupný veřejnosti. Dáma naučeně odpoví, že jasně, že si ve výtahu pípnu kartou, co jsem dostal, a vyjedu, kam chci. Povídám, že se neptám na tuto budovu, ale na mrakodrapy v centru. Ona se zakaboní a říká, že tam nikdy nebyla.
Za pár hodin jsme v Bahrain World Trade Center, které má výšku 240 metrů, a v jehož útrobách je obrovské nákupní centrum. Ptám se sekuriťáka, jestli můžu nahoru. Odmítne s tím, že nahoru můžou jen zaměstnanci a oficiální návštěvy. Slušně a s úsměvem.
Trochu si to vynahradím tím, že nakráčím na showroom Aston Martin. Chvíli si tam tak chodím mezi DB11, DBX a veterány. Později přijde pěkně oděná dáma a povídá, jestli mi může pomoct. Povím, že jsem jen nadšenec, že jsem v Bahrajnu jen na skok a že jsem včera byl na finále Rally Dakar. Opět mám to tričko s českou vlajkou z předminulého dílu tak ani nevadí, že vypadám, jak kdybych opravdu byl poslední dva týdny v poušti.
Nakonec dojde i na ten mrakodrap. Poté co obejdeme hotel Four Seasons, který s 270 metry je nejvyšší budovou Bahrajnu, vynoří se před námi stavba, o níž už pár hodin vedeme debatu, jestli je to vrták nebo fréza. Jako jediný z naší skupiny nakráčím dovnitř, uvidím výtah, vlezu do něj a naťukám nejvyšší patro. Za pár chvil jsem v obrovském zhruba třípatrovém prostoru, kde se připravuje luxusní svatební hostina. Pobíhají tam fotografky se zrcadlovkami na gimbalu. Ptám se, jestli si to můžu nafotit, ony, že není problém. Asi jsem vypadal jako kontrola.
Večer okusíme i ten kosmopolitní Bahrajn. Procházíme ulice plné přistěhovalců z Filipín, Bangladéše, Indie, Nepálu a Pákistánu. Všechno se tu míchá se vším - jídlo, kopírky, koťátka, elektrické pojistky, autoservis, prostě, na co si vzpomenete. Všude rušno, poprvé vidíme psy (netypické pro muslimské země). Co nám dojde až po chvíli je, že na ulici nepotkáte ženu. Ty si asi z domoviny nepřivezli.
Den se chýlí ke konci a dojem z autentického zážitku kazí snad jen podivná kombinace smogu, vlhkosti a písku, která po celý den zhoršovala viditelnost. Prý je to v lednu běžné. Navečer zkusíme ještě kavárnu v sousedství našeho hotelu v nejvyšším patře budovy. Kavárna je zavřená, což ale zjistíme až nahoře, a tak si aspoň můžeme užít pěkný výhled z verandy.
Ráno je vymetená obloha a výhled z nejvyššího patra hotelu směrem do prázdnoty se dvěma výškovými budovami teprve vynikne.
V autobuse zpátky do Dammamu potřetí potkáváme Yada. Krom něj potkáváme i Dušana z Bratislavy, vedle něhož si připadám, jako cestovatel amatér. Mluví o svých předchozích cestách po Saudské Arábii, o Thajsku, Myanmaru, Uzbekistánu, Íránu, Maroku, Jordánsku nebo o stopování z El Salvadoru do Nikaragui. To je ten správný příval podnětů na další cesty.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Jan Vaverka
Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu
Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Jan Vaverka
Bolívie - 4. díl: Noc na Salar de Uyuni
Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Jan Vaverka
Bolívie - 3. díl: Den na Salar de Uyuni
Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Jan Vaverka
Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.
Jan Vaverka
Bolívie - 1. díl: Vysokohorská pustina
Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Jan Vaverka
Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie
Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.
Jan Vaverka
Chile - 5. díl: Vysoko do hor
Na závěr našeho pobytu v Chile je potřeba otestovat, co s námi udělá nadmořská výška. A tak vyrážíme k Argentinským hranicím. Tentokrát už budou jezírka a vulkány.
Jan Vaverka
Chile - 4. díl: Do San Pedro de Atacama
San Pedro je oázou uprostřed pouště, která je turistickým centrem Atacamy. Odtud jsou na dostřel kaňony, jezírka, gejzíry i vulkány. My sem míříme i proto, že je branou do Bolívie.
Jan Vaverka
Chile - 3. díl: Astronomická observatoř Paranal
Uprostřed Atacamy, jednoho z nejsušších míst na planetě, je areál se čtyřmi obrovskými teleskopy, které jsou každou sobotu otevřeny veřejnosti. A taky se tu točila bondovka.
Jan Vaverka
Chile - 2. díl: Pan-American Highway
Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Jan Vaverka
Chile - 1. díl: Na cestě na chilskou Atacamu
Stačilo pět hodin v letadle a jsme ze zelené Kolumbie na jednom z nejsušších míst planety. Přilétáme do chilské Antofagasty, která je ve srovnání s Kolumbií dost jiným světem.
Jan Vaverka
Kolumbie - 4. díl: Fine dining a káva
Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
Jan Vaverka
Kolumbie - 3. díl: Přes kolumbijské hory
Autem do čtyř tisíc. A tam do termálů. U toho všude kolem zeleň. Počasí se mění lusknutím prstu. Silnice je ve výstavbě. Bude to dobrodružných 80 kilometrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 2. díl: Napříč Kolumbií
Vydáváme se na třídenní cestu směrem do Cali, kolem nejvyšších vrcholů Kolumbie. Bude to rozmanité, protože se budeme pohybovat rozmezí 4000 výškových metrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 1. díl: Cesta do Jižní Ameriky
Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
Jan Vaverka
Mých TOP 10 restaurací
Srbsko se stalo v dubnu 2023 mým 50. suverénním státem, který jsem navštívil. Při té příležitosti jsem se rozhodl vypíchnout 10 svých nejoblíbenějších podniků z první padesátky navštívených zemí. Které to jsou?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 135
- Celková karma 15,08
- Průměrná čtenost 658x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.