Dva dny v Saudské Arábii
WizzAir expanduje na Arabský poloostrov. Začalo to s Abú Zabí a dnes se dají krom toho koupit letenky z Vídně do Dammamu, Jeddahu, Rijádu a čerstvě i do Kuwaitu. My jsme se vypravili do Dammamu vidět finále Rally Dakar, o čemž byl předchozí blog. Jen o tom to ale nebylo.
O Saudské Arábii se říká leccos. Někdy v dobrém, někdy méně. Někde na půli cesty je tvrzení, že je tu přezaměstnanost ve státním sektoru. První dojem to rozhodně podporuje. Na letišti v Dammamu je asi tak 8 různých koridorů na pasovou kontrolu. To máte pro domácí, pro cizince bez víza, pro cizince s vízem, co vstupují poprvé, pro cizince s vízem s opakovaným vstupem, pro diplomatické pasy atd. V našem hloučku jde jen hrstka pasažérů z letadla, protože od letadla k terminálu nás vezl autobus a mnoho z těch, co s námi jeli, zamířili do tranzitní zóny. Možná mířili dál do Indie, na Filipíny nebo do Pákistánu. Přece jen je to velké letiště.
Přesto na rozřazení jsou potřeba hned dva kolící v hábitech. Pasová kontrola trvá asi tak 3 minuty. Jeden papír, druhý papír, otisky všech prstů a razítko jebnuté přes jiné a přes něj nějaký klikyhák, o kterém se později dozvím, že je datum (nemám rád, když se říká, že nám Arabové dali číslice, jednak byste to na první dobrou neřekli, druhak je měli od Indů). Borec na kontrole u toho kouká na fotbal na mobilu pod lavicí. Ten pravý adrenalin nastane až u posledního z nás. Borec z kontroly se škaredě dívá, dá sice razítko, ale zvedne se a řekne: pojď se mnou. Před budkou podá pas a řekne něco ve stylu, že tam je eskalátor. Pak zmizí do boudy, asi aby tam měl klid na fotbal.
Následuje rentgen a první setkání s dámou, ze které jsou vidět jen oči. Ukáže, kam dát batoh. Začnu vyprazdňovat kapsy, když poví, že to není třeba. Poprvé se setkávám s tím, že místní raději něco odkejvou, než aby se o tom bavili.
Přes Booking jsme si domluvili odvoz z letiště rovnou na ubytování. Booking chtěl za čtyřiceti kilometrový odvoz taxíkem víc než 1000 CZK. Ale tak proč ne. Jsme tři, v cizí zemi poprvé a venku je tma jak v pytli. Později se při cestě zpět ukáže, že autobus na letiště jede za 3,50 SAR na osobu, což je asi tak 21 CZK. Takto nás ale čeká chlápek s cedulkou, který se později představí jako Ahmed Ilias z Indie. Žije v Saúdské Arábii už 25 let a má Toyotu Sequoia, vozidlo tak velké, že ho v Evropě prakticky nepotkáte. Auto, co má defaultně osmiválec a protože má asi tak 2,5 tuny, žere i trávu kolem silnice. Teda žralo by, kdyby tu nějaká rostla. Trochu překvápkem je, že Ahmed neví, kam má jet. Naštěstí máme v mobilu offline mapy.
V Saudské Arábii je turismus nový fenomén. Proto je tu ubytování buď levné, nebo drahé, nic moc mezi tím. Volíme Holiday Furnished Units, které ze všech levných má to nejmíň tragické hodnocení. Velkou výhodou je, že je hned vedle autobusáku v samém centru. To se nám bude ještě hodit. Jinak je to ale docela solidní špeluňka. Je tu kuchyňka na pokoji, ale žádné nádobí. Pokoj je na pohled čistý, ale někdo rozstříkal lacinou voňku v množství takovém, že z toho bolí hlava. Dá se sice větrat, ale vedle je restaurace a brzy zjistíme, že saudská kuchyně jsou hlavně tuky a sacharidy, což je dle odéru z ventliačky dosti znát. Dlužno ale dodat, že personál je fajn a recepce jede non-stop.
Ve venkovním výběhu je dojem z Dammamu takový, řekněme, ambivalentní. Saudi jsou bohatým národem. Všichni jezdí autem, obvykle alespoň se šestiválcem, nákupní centra jsou nablýskaná, se spoustou luxusních obchodů, vše je pompézní a obrovské a proto ani nepřekvapí, když v nákupním centru je lunapark o velikosti Matějské jen tak vedle obchodů s bižu. Inženýrsky i urbanisticky je to úchvatná podívaná. Nadto lidé jsou vstřícní a umí anglicky.
A pak tu další rovina. Co chvíli vidíte, jak někdo jen tak odhodí vajgl nebo petku z jedoucího auta. Jako chodec jste tu vyloženě kuriozita - protože jsou páteřní silnice běžně desetiproudé, může být výzva se přes ně dostat. Ukazuje se, že dobrou příležitostí jsou semafory, které jsou ale jen pro auta, takže jako chodec musíte vytipovat ten správný moment, kdy přejít křižovatku, nebo naopak přecházet co nejdál od semaforů. Občas se vynoří nadchod, ale opravdu jen občas.
A v neposlední řadě je tu sociální rovina. Ženy potkáváte běžně jako chodící oči v hábitech a když vidíte něco navíc (třeba celou tvář) obvykle nevypadá zrovna arabsky ale spíš pákistánsky. Nadto segregace je i na úrovni dělení front ve fastfoodech (tady frčí Albaik) nebo rozdělení restaurace na část mužskou, ženskou a rodinnou. Prý se jejich postavení dlouhodobě lepší. Nechci moc přemýšlet nad tím, oproti čemu.
Nabízí se otázka: Stojí to vůbec za to? Stojí za to sem jet? Pokud se omezíme na Dammam, na první dobrou jsou jen 3 dobré důvody se specificky sem vydat: Rally Dakar 2023, přestup (protože za pár eur jste na dostřel zajímavých destinací) a blízkost Bahrajnu, který je trochu jiným světem, a o něm příště.
Na druhou stranu asi není úplně fair zlomit nad Dammamem hůl jen proto, že tu není žádná historická ani přírodní památka, mrakodrap nebo pěkná pláž. Možná je to to správné místo, kde Saudskou Arábii poprvé poznat, kde zkusit, jak tu jedí v sedě na zemi, kde zjistit, že existuje jedna barbeque omáčka, co se dá použít na krevety, mušle, mečouna, kuřecí i jehněčí, nebo kde si můžete dát brisket vychucený skoro jako v Netts’ BBQ v Brně na Kollárové.
Nadto tu můžete procházet nočními ulicemi beze strachu, protože přece jen je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, s pocitem, že je to možná o něco autentičtější, než mezi mrakodrapy v Rijádu, a lidé jsou tu ochotni se s vámi jen tak dát do řeči.
Vedle toho hodnotit Saudskou Arábii na základě Dammamu by bylo vyloženě nefair. Podívejte se na Al-'Ula, Al Naslaa nebo Abha. To je zase trochu jinej svět.
Na to ale tato cesta nestačí. My míříme na skok do Bahrajnu. O něm příště.
Jan Vaverka
Bolívie - 10. díl: La Paz jako kulinářská destinace
Bolivijské pivo, bolivijské víno. Lama na prudko i lama v tortile. Ryby i polévky. Jednohubky i dezerty. La Paz má všechno.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Jan Vaverka
Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu
Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Jan Vaverka
Bolívie - 4. díl: Noc na Salar de Uyuni
Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Jan Vaverka
Bolívie - 3. díl: Den na Salar de Uyuni
Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Jan Vaverka
Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.
Jan Vaverka
Bolívie - 1. díl: Vysokohorská pustina
Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Jan Vaverka
Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie
Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.
Jan Vaverka
Chile - 5. díl: Vysoko do hor
Na závěr našeho pobytu v Chile je potřeba otestovat, co s námi udělá nadmořská výška. A tak vyrážíme k Argentinským hranicím. Tentokrát už budou jezírka a vulkány.
Jan Vaverka
Chile - 4. díl: Do San Pedro de Atacama
San Pedro je oázou uprostřed pouště, která je turistickým centrem Atacamy. Odtud jsou na dostřel kaňony, jezírka, gejzíry i vulkány. My sem míříme i proto, že je branou do Bolívie.
Jan Vaverka
Chile - 3. díl: Astronomická observatoř Paranal
Uprostřed Atacamy, jednoho z nejsušších míst na planetě, je areál se čtyřmi obrovskými teleskopy, které jsou každou sobotu otevřeny veřejnosti. A taky se tu točila bondovka.
Jan Vaverka
Chile - 2. díl: Pan-American Highway
Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Jan Vaverka
Chile - 1. díl: Na cestě na chilskou Atacamu
Stačilo pět hodin v letadle a jsme ze zelené Kolumbie na jednom z nejsušších míst planety. Přilétáme do chilské Antofagasty, která je ve srovnání s Kolumbií dost jiným světem.
Jan Vaverka
Kolumbie - 4. díl: Fine dining a káva
Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
Jan Vaverka
Kolumbie - 3. díl: Přes kolumbijské hory
Autem do čtyř tisíc. A tam do termálů. U toho všude kolem zeleň. Počasí se mění lusknutím prstu. Silnice je ve výstavbě. Bude to dobrodružných 80 kilometrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 2. díl: Napříč Kolumbií
Vydáváme se na třídenní cestu směrem do Cali, kolem nejvyšších vrcholů Kolumbie. Bude to rozmanité, protože se budeme pohybovat rozmezí 4000 výškových metrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 1. díl: Cesta do Jižní Ameriky
Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 136
- Celková karma 14,71
- Průměrná čtenost 653x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.