Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Noc ve výšce nad 4000 metrů není napoprvé úplně lahoda ani po solidní aklimatizaci v San Pedru. Tak trochu se dusíte. A občas vás to vzbudí. Ale nebojte, zhruba za 3 až 4 dny se aklimatizujete i na 4000 metrů, jen je potřeba předejít iluzi, že pak budete běhat po kopcích jak laňka.
Co si představit pod pojmem “slaný hotel”? Postavený je primárně z velkých kvádrů z místních hornin plných soli. Samozřejmě to není čistá sůl, byť té je jako dekorace kolem spousta, přesto pokud si chce osolit vajíčka, můžete odhrnout ubrus a špetku si nabrat.
Ze slaných kamenů jsou i nosné zdi. Výjimku tvoří jen koupena a kuchyně, tam by to bylo trochu nepraktické.
I výzdoba je poněkud netradiční. Omar, pan řidič, si všimne toho, že mě zaujal vycpaný pásovec na recepci. Začne mě přesvědčovat o tom, že ho nejen vycpávají, ale občas i vydlabají a udělají si z něj mandolínu. Fotku pásovce z recepce raději přikládat nebudu.
Přesto dlužno dodat, že Omar je frajer. Jeho Land Cruiser slouží už dobrých 20 let, má lehce puklé čelní okno, ale to nevadí. Nevím, kolik má najeto, a i kdybych viděl co ukazuje, beztak by to bylo fuk, protože rychlost neukazuje. Omar jezdí pouští na pána. Těžko někde hledat jakékoli orientační body, přesto on jede úplně zpaměti a to mnohdy naprosto antiintuitivními cestami.
Navíc, kdo někdy jezdil off-road, ví, že je to těžší než vypadá a že i poměrně těžký terén vypadá na fotce jako lala. V poušti altiplana není pro řidiče ani vteřina na odpočinek, snad jen s výjimkou průjezdu vesnicí Chico.
Ale zpátky k túře. První zastávkou dne je Italia Perdida, skalní uskupení, které se z ničeho zjevuje uprostřed polopouště.
Druhý den je ve volnějším tempu, a tak je poprvé i více času na skupinové fotky.
.. na exhibiční fotky, i na “making of” fotky exhibičních fotek.
Jedeme dál a dál severně a zeleně přibývá. Objevují se jezera, traviny i fauna, která není úplně typická pro tyto končiny.
Kousek před první větší cestou odbočujeme na Canón de Anaconda. Ten v lecčem připomíná scenérie ze známějšího a dostupnějšího Národního Parku Torotoro. Až na to, že tu jsme sami.
Jak se blížíme Uyuni, objevují se lány quinoi, která je ze všech zemědělských plodin pěstovaných po světě tou, která se pěstuje v nejvyšší nadmořské výšce. Bolivijci tu svoji považují za nejkvalitnější na světě. Je jí asi 7 odrůd, které se rozlišují barevně. Někdy rozlišovací barva reflektuje skutečnou barvu (černá, bílá, žlutá, růžová) někdy ne (například modrá).
Přibývají i lamy. Enrique říká, že rozlišují 3 druhy: Vikuňa s podlouhlou hlavou a subtilnější postavou je divočejší, lama a alpaka jsou si na první pohled podobné - obě jsou chundelaté a zavalité, ale lama je celkově mohutnější a má oproti tělu delší krk a uši ve srovnání s alpakou.
Den končí u Salar de Uyuni. Ještě předtím máme po nějaké době kontakt s civilizací a hned se nabízí příležitost ochutnat pivo. Mají pivo z koky, quinoi a kaktusu. Pro ten zážitek to stojí za to zkusit. Přesto, upřímně, jen pivo z quinoi sneslo přisnější měřítka.
Den končí na hranici Salar de Uyuni, největší solné pláně na světě. Tam se máme vydat na druhý den, na úsvit. O tom příště.
Jan Vaverka
Kolumbie - 5. díl: Zpátky do Bogoty
Noční let z Bolívie a pak tak trochu jako bezdomovci v Bogotě, než nás vezmou na milost v hostelu. Plán na první den nemáme, o to zajímavější zážitky nám spontánní přístup nabídne.
Jan Vaverka
Bolívie - 10. díl: La Paz jako kulinářská destinace
Bolivijské pivo, bolivijské víno. Lama na prudko i lama v tortile. Ryby i polévky. Jednohubky i dezerty. La Paz má všechno.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
VIDEA TÝDNE: Potvrzený trest pro Feriho, živořící děti a Kobajašiho veleskok
Soud v Praze tento týden potvrdil exposlanci Dominiku Ferimu tříletý trest za znásilnění. Strážníci...
Prigožin se stal miláčkem ruských teenagerů, zaujal přesvědčením a vzdorem
Deset měsíců poté, co vedl ozbrojenou vzpouru proti ruskému armádnímu velení, a osm měsíců poté, co...
Necítí bolest a nekomunikuje. Matyas trpí vzácným syndromem, rodina shání pomoc
Zpomalený vývoj, neschopnost ovládat tělo, záchvaty vzteku či snížený práh bolesti. Tak vypadá...
- Počet článků 137
- Celková karma 14,99
- Průměrná čtenost 648x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.