Letní Makedonie a Bulharsko - 1. díl: Na cestě na Rilu

Červenec a dva státní svátky v pracovní dny. Kam vyrazit, když už je sezóna v plném proudu? My tentokrát míříme do Makedonie, přímým letem z Bratislavy do Skopje.

Je 3. července a po hodině a půl letu přistáváme ve Skopje. Je tu 35 stupňů, přestože je už půl páté odpoledne. Naše první kroky míří do autopůjčovny. Zarezervovali jsme přes Car Flexi na týden Suzuki Swift. V samotné půjčovně se ale k rezervaci nehlásí, ani k tomu, že jsme zaplatili zálohu. Nakonec odjíždíme tříválcovým Renaultem Clio poté, co jsme celou procedurou půjčení auta prošli od nuly. O zálohu se pak budu s Car Flexi přetahovat ještě několik měsíců, nakonec úspěšně. Poučení je jasné: pokud je to jen trochu možné, nepůjčovat si auto přes agenturu.

Začátek nic moc, ale ve skutečnosti to bude jediná větší komplikace, která nás během následující týdne čeká. Renault Clio je na první pohled bizarní stroj. Je to takový bastl s mašličkou. Se svým litrovým tříválcem zní v dálničních rychlostech jak naštvaný vysavač, po každém startu je třeba ručně vypnout režim eco a všechny ty moderní blbiny, jako start-stop, hlídání pruhů a podobně, nad to je auto neskutečně líné a nemá ani klíč, ale placku o velikosti kreditky, proto se trochu děsím představy, že by se vybila baterka.

Původní plán byl, že strávíme týden v Makedonii, ale vidina, že v příštích dnech mají jít teploty nad 40 stupňů, trochu mění harmonogram a míříme tak raději směrem na Bulharsko, do hor. Ještě předtím je ale naší zastávkou Kriva Palanka, konkrétně Manastir Sv. Joakim Osogovski. 

Manastir z 12. století je rozsáhlým areálem, jehož součástí je i hotel. Nabízí se tak neobvyklá příležitost poznat blíže život v klášteře. V klášteře jsou dva kostely, menší je ze 14. století, větší z 19. století. Druhý den ráno je tu neskutečný klid.

Kolem sedmé scházím od hotelu ke kostelům, které jsou otevřené, přestože tu nikdo není. Tajuplné atmosféře přidává i to, že klášter leží v poměrně příkrém údolí a tak tu ještě v 9 nesvítí Slunce.

Po snídani vyrážíme směrem k pohoří Rila. Jediným zdržením je povinnost koupit si na hranicích bulharskou obdobu dálniční známky, která je ale potřeba i pro silnice nižších tříd. Míříme ke slavnému Rilskému manastiru s tím, že pak si chceme dát krátký trek v národním parku. Když ale vidíme davy lidí kolem manastiru, měníme plány a jedeme rovnou na trek.

Trek kolem Suchého jezera do sedla nad ním začíná na konci silnice vedoucí za Rilský manastir. Lehká trasa, přibližně severozápadním směrem, s převýšením zhruba 700 výškových metrů se dá zdolat za 2,5 hodiny. Během nich se posouváme z hustého lesa kolem luhů porostlých barevným kvítím až na holé pláně mezi vrcholy hor, na nichž je pořád ještě sníh.

V sedle stojí fotogenická bouda, která slouží jako útočiště za špatného počasí. To ani nám dokonale nepřálo, nicméně dojem z divočiny vynahrazuje, že jsme za celou cestu potkali jen 4 další turisty.

Po sestupu stejnou cestou pak později odpoledne míříme opět zkusit štěstí do Rilského manastiru. K nemalému překvapení, už v něm o půl 6 nejsou žádní turisté. Doslova jsme tu jen my dva a stálí obyvatelé kláštera.

Večer končíme v hotelu Pri Mecho, kde nocleh pro dva se snídaní stojí v přepočtu 530 Kč, což trochu překvapí vzhledem k tomu, že je jen pár kilometrů od Rilského manastiru. Druhý den se má počasí pokazit a tak plánujeme návštěvu Sofie. O tom příště.