Do Albánie autem - 6.díl: Krásy albánského pobřeží

Prázdné azurové pláže, kopce zvedající se od pobřeží, Korfu na dohled a mořské plody za babku. To je Albánská riviéra.

Cesta z Gjirokastëru do Ksamilu přes Sarrandë vezme zhruba hodinku a půl, tedy pokud nezabočíte k Modrému oku, lehce přeceněné a bizarní atrakci, která spočívá v tom, že ze země vyvěrá z obrovské hloubky silný pramen. 

Cesta ze Sarrandë do Ksamilu není zdaleka tak zajímavá, jak se může ze satelitu zdát. Sice je po pravici Jónské moře a po levici Butrinská laguna, nicméně okolí je vlnité a obrostlé, takže nejde o hřebenovou cestu s velkolepými výhledy. O to víc vás udeří do očí, když se vyhoupnete na kopec nad Ksamilem a před vámi se zjeví monumentální Korfu.

Ksamil je nádherný, až kýčovitý. V létě je přecpaný turisty, z větší části těmi domácími, ale zkraje května je klidný, ospalý a tak trochu rozestavěný. My dnes nocujeme v hotelu Mira mare, který po krátkém bloudění mezi rozestavěnými domy nacházíme.

Příjezd k hotelu je vskutku nazapomenutelný. Sedím v autě a nervózně se koukám před sebe. Ptám se: “Opravdu je to ono?” Přede mnou je stoupání po vybetonované cestě, které má dobrých 20%, ale možná taky 25%. Těsně pod hotelem je rozestavěný dům, u něhož se několik nosníků zhroutilo do sebe. 

Pohlédnu na vrchol a vidím tam na parkovišti před domem Ford Transit. To mi dodá odvahy a  tak to tam pošlu. Nahoře div přední náprava neposkoči, na ostré hraně. Dobře to dopadlo a my jsme na dvorku hotelu. Hotel má jak klasické pokoje, tak apartmány. Vše korunuje terasa na střeše, z níž je naprosto fenomenální výhled na celou albánskou riviéru. Ptám se pana domácího, kdy zavírá bar na terase. Suverénně prohlásí, že nikdy. To je dobré do začátku.

Za hodinu už sedíme v restauraci Apolonia. Jsme v ní sice sami, ale hodnocení na Tripadvisoru a fakt, že nevidíme v okolí nic jiného otevřeného, nás přesvědčí, že jí dáme šanci. Bez dlouhého váhání padá volba na fish of the day a sea mix.

Den na to vyrážíme na Butrint. Butrint je archeologické naleziště s bohatou historiíí. Osídlili jej už Achájové zhruba ve 12. století před Kristem, nicméně většina památek pochází 2. a 3. století před Kristem. Butrint není zrovna strhující, zvláště ne pro ty, kdo navštívili obdobně datovaná naleziště v Řecku. Na druhou stranu je svůj, je albánský - i když přijede autobus turistů, areál je to dost velký na to, aby se všichni rozprostřeli a pocit soukromí navíc umocňuje bujná vegetace všude kolem. Ve finále tak nepřekvapí, když se můžete vyfotit sami v antickém divadle. To se vám zase tak často nepoštěstí.

Na oběd se vracíme do Ksamilu.  Není zde totiž mnoho lepších míst, kde poobědvat, než v restauraci Apolonia. Mám tu ale také nevyřízené účty s mořem. Pláž s téměř bílým pískem a azurovou vodou je prázdná. Jednak není sezóna, druhak má voda 17 stupňů. Stejně to za to stojí. Není to sice zrovna na čochtání, ale studená voda člověka probere.

Naše další kroky míří k Vlorë. Po cestě se zastavujeme ještě na dvou místech. Kalaja e Borshit toho nemá moc co nabídnout sama o sobě. Je to volně dostupná pozvolna se rozpadající pevnost. Její hlavní výsadou je výtečný výhled na albánské pobřeží s Korfu v dáli.

Hned za Borshi je Palermský záliv. Ten je slavný díky ponorkové základně, která zde byla vybudována za Hodžova režimu. Sověti sem umístili svoje ponorky, nicméně potom, co se Hodža přiklonil k Číně, Sověti se s Hodžou rozhádali. Ponorky už v Albánii zůstaly a dnes by měla být stále jedna z nich umístěna ve Vlorském zálivu. Bohužel dnes, na jaře 2021, nejsou Vlorský záliv ani Palermský záliv přístupny. V obou případech jde o vojenské areály a jediné, co může běžný smrtelník vidět, jsou vrata ponorkové základny.

Ta jsou nejlépe vidět z pevnosti Aliho Paši, která přístupná je. Jde o strohý, ale sofistikovaný komplex, který má bohatou a děsivou historii. Hodí se vzít si baterku, naopak není třeba si brát foťák. Vstupenka vyjde na 100 leke, tedy asi 20 Kč, a pokladní vám dá k ní i výklad o historii komplexu, který se skládá z 12 chodeb jdoucích hvězdicovitě z hlavní místnosti v centru. Komplex využívali italští okupanti za druhé světové války pro jejich strategickou polohu, následně se z ní stalo jedno z nejhorších vězení totalitního režimu, kdy se zde ve stísněných prostorech bez světla mačkalo 200 vězňů.

Za Palermským zálivem se stává krajina více a více dramatickou. Na cestě do Vlorë je třeba překonat Llogarský průsmyk ve výšce 1027 metrů, k jehož dosažení je třeba vystoupat přes protáhlé serpentiny. Často se tu láme počasí. Ne jinak tomu bylo i v našem případě.

Za průsmykem se vše mění. Počasí, vegetace i kultura. Na nás tam čeká centrální Albánie. Tu už trochu známe z prosince, přesto to tentokrát bude trochu jiné.