Lednový Izrael - 3. díl: Cesta do Jericha

Pro turistu není až tak snadné se na území Palestinské samosprávy dostat. Otázka zní: Co to obnáší a stojí to vůbec za to? Stojí, už je kvůli tomu kulturnímu šoku.

Mnozí Izraelci tomuto území říkají “biblické srdce Izraele”. Zde se nachází, po Jeruzalémě, nejposvátnější místa judaismu - Hebron, i křesťanství - Betlém a mnoho významných archeologických nalezišť, například Herodion. Navíc poblíž Mrtvého moře leží nejstarší město světa Jericho. To už je hodně důvodů se sem vydat.

Jenže ono to tak jednoduché není. Dnes se má situace tak, že území Západního břehu a Gazy, které má rozlohu zhruba 5200 kilometrů čtverečních, což pro představu přibližně odpovídá Olomouckému kraji, je rozděleno na 3 zóny:

Zóna C je kompletně pod správou Izraele a Izraelci zde tvoří většinu obyvatelstva. Toto území pokrývá největší část Západního břehu (zhruba 60%), na druhou stranu zde žije přibližně jen půl milionu obyvatel (je třeba si uvědomit, že jde pořád z velké části o poušť). Zóna C zahrnuje i páteřní komunikace 90 a 1, kompletní pobřeží Mrtvého moře nebo přístup ke klášteru svatého Jiří poblíž Jericha. Z Izraele na toto území vstupujete volně, při výjezdu z něj, ale procházíte přes plně zajištěný checkpoint, tedy přes pasovou kontrolou a zběžnou prohlídku auta.

Zóna B je pod sdílenou správou Izraele a Palestinské samosprávy. Obyvatelstvo je zde smíšené. Civilní správu má na starosti Palestinská samospráva, bezpečnostní záležitosti jsou rozděleny mezi Izrael a Palestinskou samosprávu. Na hranicích zóny B se nenachází příliš mnoho plně zajištěných checkpointů, výjimkou jsou lokality, kdy zóna B přímo sousedí s židovskými osadami.

Zóna A je plně pod správou Palestinské samosprávy. K mnoha těmto územím přiléhají židovské osady takže i zde se nacházejí checkpointy. Mimo to téměř na každé příjezdové cestě jsou “soft checkpointy”, kde dochází ke kontrole, ale není důkladná nebo jde o opuštěné checkpointy, připravené k použití. Do zóny A nemohou izraelští civilisté vůbec vstoupit. To platí především pro Jericho, Hebron, Nabulus, Betlém a Ramaláh. Na vstupu do zóny A je vždy cedule, která vás varuje, že za ní už neplatí izraelské zákony. Viz obrázek níže. Speciálním případem je pak Gaza, která je de facto válečnou zónou.

Aby toho nebylo málo, téměř celý Západní břeh je obehnán zdí, která z velké části kopíruje Zelenou linii z roku 1949, nicméně zvláště kolem Jeruzaléma a v něm zasahuje daleko za ni. Z geografického hlediska můžete získat alespoň částečný přehled z mapy na wiki (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:West_Bank_Access_Restrictions.pdf).

Celá tato problematika je velice komplikovaná a abyste ji alespoň trochu pochopili, je potřeba si udělat exukrz do historie především k Šestidenní válce, kdy se Izrael ubránil koordinované agresi všech svých sousedů. Během několika dní Izrael dobyl Sinaj a celý Západní břeh, a nebýt zásahu globálních mocností, patrně by za pár dní dobil i Damašek.

Co se dělo poté a jakou k tomu měl Izrael legitimitu, je předmětem nekonečných diskuzí, které se jistě ještě dlouho povedou. Jádrem dnešních sporů jsou především židovské osady, které začaly po skončení války vznikat na dobytém území. Ty zde stojí dodnes a židovská populace v osadách se neustále rozrůstá a k dnešnímu dni jen v těchto osadách žije přes 400 tisíc židů. Obdobná situace byla po válce i v Gaze, tu ale Izraelci opustili v roce 1993.

Jericho

V prvním blogu jsem zmiňoval, že do zóny A a B nesmíte autem z půjčovny. To neznamená, že to nejde, nicméně když to uděláte, jedete na vlastní pěst a když se něco stane, nesete plnou zodpovědnost. Autobusové spoje do zóny A jsou pomalé a komplikované, takže například do Jericha se z Jeruzaléma autobusem dostanete jedině spojem s přestupem v Ramaláhu, což vám zabere alespoň 2 hodiny a to není zrovna málo na třicetikilometrovou trasu. Další možností jsou pak taxíky nebo organizované zájezdy, jenže to není zrovna moc levné.

Nejlepší volbou je tak cesta autem s tím, že jej zaparkujete ještě na území zóny C. V případě Jericha je ideálním místem parkoviště u odbočky na hraniční přechod do Jordánska. Hned u silnice je parkoviště, za nímž je první část hraniční kontroly. Jinými slovy, zaparkované auto tu budete mít pod více než dobrým dohledem. Odtud není problém dojít do Jericha nebo si chytit taxík, který vás vyjde zhruba na 20 šekelů na osobu. Můžete se pokusit i stopovat, ale neočekávejte, že vás někdo sveze zadarmo.

Ač to tak vůbec na první pohled nevypadá, v zóně A je pro turisty bezpečno. Místní si uvědomují, že turismus je jednou z mála cest, jak se dostat z bídy, ve které žijí, a tomu i odpovídá to, že tu není problém se dorozumět anglicky. Nicméně to neznamená, že vás nečeká kulturní šok.

Na ten vás částečně může připravit už východní Jeruzalém. Už tady máte pocit, že jste spíš na smetišti než ve městě. Vydáte-li se pak do Jericha z jižní strany, tento pocit se rapidně zesílí a vy se ocitnete na silnici, která doslova projíždí skládkou, kde u krajnice leží mrtvá hospodářská zvířata a mezi odpadky kličkují potulní psi a kočky. Proti tomu příjezd z východu tak šokující není a jestli vás tu něco vyvede z míry bude to školící armádní středisko Jásira Arafata.

Důvod proč jsou všude odpadky je relativně prostý, nikde nejsou popelnice. Nejde ale o žádné město duchů, ulice jsou plné a je tu rušno. Na ulicí je spousta lidí, což souvisí částečně i s nezaměstnaností, která se tu pohybuje okolo 20%. Rušno je i na silnicích, kde průměrné stáří aut vysoce převyšuje 20 let. Celkově vzato, Jericho vypadá jako vyloučená lokalita. Přitom by to mělo být něco jako výstavní skříň Palestinské samosprávy, vždyť spolu s Gazou šlo o první lokalitu, která v roce 1994 spadla čistě pod správu Palestinské samosprávy.

Na druhou stranu to, za čím se většina turistů do Jericha vydává, není čilý život na ulicích arabského města, ale památky, které se nachází především na jeho periferii.

Jericho je nejstarším městem na světě. Nejstarší památky osídlení sahají až do pozdního paleolitu, tedy do doby zhruba 9000 let před Kristem. Od té doby bylo Jericho sice několikrát opuštěno, nicméně jsou tu k vidění nálezy z každé epochy, která následovala, a tak tu byly nalezeny hradby i části domů z neolitu, můžete procházet vykopávkami z doby bronzové, navštívit Herodovo zimní sídlo nebo Hishamův palác ze 7. století.

Hlavní vykopávky nazývané, Tel al Sultan, se nacházejí u paty lanovky ke Klášteru pokušení, západně od centra. Za 10 šekelů se můžete areálem volně procházet, k tomu si můžete za 40 šekelů koupit poměrně podrobnou brožuru o Jerichu. Nejstarší permanentně odhalené vykopávky pocházejí z doby zhruba 2700 let před Kristem. 

Z cedulí, z nichž bohužel některé chybí, se dozvíte, kde byly nalezeny nejstarší nálezy mezi něž patří například i nejstarší schody na světě zhruba z roku 7000 před Kristem. Klidný dojem lokality narušuje jen to, že vám občas pár metrů nad hlavou projede lanovka, která se zapíná nárazově podle poptávky.

Herodův palác a Hishamův palác leží na jih, resp. na sever od centra. Osobně jsem je nenavštívil. Cesta od paty lanovky k nim je dlouhá zhruba 5 kilometrů. Jericho se svými 25 000 obyvateli není až tak malé město a pokud chcete obejít všechny památky, určitě budete potřebovat více než jeden lednový den.

Co byste si ale rozhodně neměli nechat ujít, je návštěva Kláštera Pokušení. K němu se dostanete pěšky nebo zmíněnou svéráznou lanovkou, která si nárokuje titul nejdelší lanovky pod hladinou moře. Klášter sídlí na místě, kde byla pevnost již v helenistickém období. Podle Písma právě zde trávil Ježíš Nazaretský svůj 40 denní půst před tím, než se vydal do Jeruzaléma. První klášter tu vybudovali byzantinci, následně jej zplundrovali arabové, aby jej opět vystavěli křižáci. Klášter byl později opuštěn a znovu obnoven až řeckou církví v 19. století.

Dodnes je klášter v užívání. Je volně přístupný, nicméně musíte dodržovat místní zvyklosti stran odívání. Pakliže nemáte zahalená kolena, půjčí vám zástěru a vy můžete pokračovat dál. Touto cestou ovšem může dojít k poněkud svéráznému nedorozumnění, kterého jsem se osobně stal součástí. Zároveň s námi totiž dorazila i velká skupina poutníků z Nigérie, kteří záhy dostali pocit, že jsem obyvatelem kláštera a začali mě žádat o společné foto. Upřímně, chvíli mi trvalo, než mi toto došlo, ale tou dobou už ze mě byla prvotřídní atrakce, se kterou se chtěl vyfotit každý účastník zájezdu. No a mě jejich nadšení a bezprostřednost natolik ohromila, že jsem vzdal jakékoli snahy jim jejich přesvědčení vyvrátit a sám jsem je o jednu fotku požádal.

Krom toho, že má klášter osobité kouzlo, má i nádherný výhled na údolí Jordánu. Ten si lze nejlépe užít z restaurace na konečné lanovky. Restaurace sice není vyloženě luxusní, ale ve srovnání s izraelskými poměry se tu levně královsky najíte a můžete tu okusit palestinské speciality, jako například kuře ve sladkokyselé omáčce podávané na pitě.

Příště se vydám k Mrtvému moři a přilehlému okolí.