Tak trochu šílené Porto
Porto je takovou cestovatelskou klasikou. Panorama starého města svažující se k řece Douro, přes kterou se klene ocelový Ponte de Dom Luís, zná asi každý.
Porto má vše, co můžete od živého univerzitního města chtít – klikaté uličky s živou hudbou, nádherné nábřeží po obou stranách (protější břeh už není Porto, ale Villa Nova de Gaia), pěknou katedrálu i nádherné výhledy.
A pak je tu portské, největší tahák regionu. Víno smíchané s koňakem se dělá ve třech různých podobách – ruby, tawny a bianco. Vzájemně se dosti liší, chutí i způsobem výroby, a každé má něco do sebe. Právě ve Villa Nova de Gaia je domov portského a vy tak máte příležitost chodit prakticky od domu k domu a ochutnávat.
Porto ale bohužel působí dojmem, že to nejlepší už má za sebou. Hojně se tu sice opravuje, ale i přesto první dojem patrně bude ten, že „na obrázcích vypadalo lépe“. Zrenovované s rozpadajícím se se tu střídá naprosto nečekaně a nahodile.
Značná část centra tak vypadá jako vyloučená lokalita, s posprejovanými nebo rozpadajícími se budovami. Tyto výjevy na vás navíc dolehnou naprosto bezprostředně – ruiny starých domů jsou i přímo pod katedrálou a z Ponte de Dom Luis je tak máte jako na dlani.
Ale nejde jen o zanedbané a pozvolna opravované historické jádro. I v nehistorickém centru najdete lokality, kam není radno v noci chodit, kde jsou okna vymlácena nebo zazděna, všude se povalují odpadky a budovy jsou posprejované. Typickým příkladem je Leal, který je asi tak 400 metrů od Trindade, hlavního uzlu městské dopravy.
A jak asi tušíte, nejde jen o vizáž. Všude kolem se motají bezdomovci, profesionální žebráci a co je asi nevíce nepříjemné, dealeři drog.
Ti jsou rozprostřeni především kolem nádraží Sao Bento a přilehajícího hlavního náměstí, kterému mnohdy našinci říkají Václavák (rozdíl proti Lisabonu, kde jsou dealeři rovnoměrně téměř všude). Jakmile jim někdo přijde aspoň trochu cizí hned startují bez rozpaků slovy: Kokain? Haš? Marihuana? U toho rovnou tahají pytlíky z kapes. Prostě žádný ostych.
Proč by se taky měli ostýchat, když policie proti nim nejde a objeví-li se nějaký strážník, umí se ztratit v davu. Proč proti nim nezakročuje? Protože drogy jsou falešné a jim tak za jednání tohoto typu hrozí jen zanedbatelné postihy.
A pak je tu dříve zmíněná anarchie na silnicích. Tolik porušení zákazu zastavení, jako jsem viděl za prvních 10 minut v Portu, jsem neviděl za celý předchozí život. Auta se povalují všude – přes zastávky, křižovatky, přechody, kruhové objezdy i na chodnících. Příkazové značky nemají pro místní prakticky žádnou sdělovací hodnotu, jsou to jen jakási doporučení nebo upozornění.
Nejinak je tomu se semafory. K těm řidiči ještě nějaký respekt mají (byť ne vždy), chodci je ale neřeší vůbec a bývalo by bylo lepší, kdyby tam ani nebyly, beztak všichni přechází kdykoli žádné auto nejede, a to i za přítomnosti strážníků, protože ti dělají totéž.
K dobru Porta lze ale přičíst to, že nestane-li problém, není až složité ho řešit. Hodně Portugalců ovládá angličtinu, rozhodně je to mnohem běžnější než ve Španělsku. To platí i pro strážníky. Samotná policie má svoji pobočku pro cizince, a to přímo na hlavním náměstí. To se mně osobně dosti hodilo, když mi vykradli auto.
Právě vykradené auto mi prodloužilo pobyt v Portugalsku o 10 dnů, což mi dalo možnost poznat Porto, potažmo Portugalsko mnohem důkladněji. I to se občas může stát.
Jan Vaverka
Bolívie - 10. díl: La Paz jako kulinářská destinace
Bolivijské pivo, bolivijské víno. Lama na prudko i lama v tortile. Ryby i polévky. Jednohubky i dezerty. La Paz má všechno.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Jan Vaverka
Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu
Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Jan Vaverka
Bolívie - 4. díl: Noc na Salar de Uyuni
Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Jan Vaverka
Bolívie - 3. díl: Den na Salar de Uyuni
Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Jan Vaverka
Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.
Jan Vaverka
Bolívie - 1. díl: Vysokohorská pustina
Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Jan Vaverka
Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie
Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.
Jan Vaverka
Chile - 5. díl: Vysoko do hor
Na závěr našeho pobytu v Chile je potřeba otestovat, co s námi udělá nadmořská výška. A tak vyrážíme k Argentinským hranicím. Tentokrát už budou jezírka a vulkány.
Jan Vaverka
Chile - 4. díl: Do San Pedro de Atacama
San Pedro je oázou uprostřed pouště, která je turistickým centrem Atacamy. Odtud jsou na dostřel kaňony, jezírka, gejzíry i vulkány. My sem míříme i proto, že je branou do Bolívie.
Jan Vaverka
Chile - 3. díl: Astronomická observatoř Paranal
Uprostřed Atacamy, jednoho z nejsušších míst na planetě, je areál se čtyřmi obrovskými teleskopy, které jsou každou sobotu otevřeny veřejnosti. A taky se tu točila bondovka.
Jan Vaverka
Chile - 2. díl: Pan-American Highway
Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Jan Vaverka
Chile - 1. díl: Na cestě na chilskou Atacamu
Stačilo pět hodin v letadle a jsme ze zelené Kolumbie na jednom z nejsušších míst planety. Přilétáme do chilské Antofagasty, která je ve srovnání s Kolumbií dost jiným světem.
Jan Vaverka
Kolumbie - 4. díl: Fine dining a káva
Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
Jan Vaverka
Kolumbie - 3. díl: Přes kolumbijské hory
Autem do čtyř tisíc. A tam do termálů. U toho všude kolem zeleň. Počasí se mění lusknutím prstu. Silnice je ve výstavbě. Bude to dobrodružných 80 kilometrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 2. díl: Napříč Kolumbií
Vydáváme se na třídenní cestu směrem do Cali, kolem nejvyšších vrcholů Kolumbie. Bude to rozmanité, protože se budeme pohybovat rozmezí 4000 výškových metrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 1. díl: Cesta do Jižní Ameriky
Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 136
- Celková karma 13,79
- Průměrná čtenost 653x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.