Baskicko – 19. díl: Bilbo, část 2. aneb nejen Guggenheimovo muzeum
Centrum města se dělí v zásadě na dvě části - pravý a levý břeh. Levý břeh je především moderní zástavbou, která vznikala od konce 19. století. Jde o kulturní a obchodní centrum města, které se rozpíná radiálně od centrálního náměstí Plaza Moyua.
Na severozápadní, zelené straně centra, poblíž řeky, najdete půvabný Dona Casilda de Iturrizar Park. V jeho sousedství naleznete hned několik zajímavých míst. Jedním z nich je Museo de Bellas Artes, kde je k vidění umění od středověku až do současnosti. Hlavními taháky sbírky jsou Goya, El Greco nebo Francis Bacon. Pár desítek metrů od muzea je Torre Iberdrola, která je se svými 145 metry jednou z dominant města. Bohužel není veřejnosti přístupná, o čemž jsem se šel osobně přesvědčit.
Na západním břehu najdete také téměř všechny galerie, paláce, divadla a veřejné instituce. V týdnu je v centru rušno, ale o víkendu je to tu jak dělané na bezcílné bloudění. Pokud ovšem není před fotbalovým zápasem.
Fotbalový stadión se nachází na západní straně centra. To je samo o sobě poměrně neobvyklé, poněvadž fotbalové stadiony se většinou staví spíše na periferii. Nový San Memés, který pojme přes 53 tisíc diváků, byl postaven téměř na stejném místě, kde stál ten starý. Nachází se vedle řeky, na dojití ze zastávky metra a autobusového nádraží. Vstupenky jsou v prodeji neustále, ale ty levné, které začínají zhruba na 30 eurech, se uvolňují zhruba den až dva před zápasem.
Pravý břeh snad ani odlišnější být nemůže. Po téměř celé délce se zvedá strmý svah, který je zastavěn až vysoko nad řekou. Čtvrtě jako Uribarri nebo Zurabaranbarri jsou obestavěny až 15 patrovými domy, které jsou mnohdy na jedné straně o tři patra vyšší než na druhé (viz fotka níže).
Proto vás ani tak nepřekvapí, že eskalátory, výtahy a lanové dráhy, jsou tu běžným venkovním dopravní prostředkem, nebo že vstup do metra je z jedné strany v úrovni ulice, zatímco z druhé strany jede eskalátor (nebo výtah) 30 metrů pod zem.
Pod těmito kopci se tísní staré město (baskicky Zazpikaleak) s historickou zástavbou. Jde o klasické úzké uličky, vycházející radiálně od katedrály. Ta není až tak výjimečná, na regionální poměry, a z důvodu stísněné zástavby není ani fotogenická (koneckonců jako většina starého města), nicméně za návštěvu stojí (chcete-li se vyhnout vstupnému, které činí 3 eura, můžete ji navštívit před nebo při mši).
Druhým centrem starého města je Plaza Nueva z 19. století, obsypaná pintxos bary. Zde se odehrávají trhy a festivalové veselice. V blízkosti náměstí se pak nachází Euskal Museoa - muzeum baskické archeologie. Pro někoho ovšem více než sbírka bude zajímavá samotná budova ze 17. století.
Staré město je bez automobilové dopravy. Podobně tomu je i v případě nábřeží táhnoucího se od starého města ke Guggenheimovu muzeu. Po cestě máte 2 mosty jen pro pěší (Puente Zabizuri a Puente Pedro Arrupe) a gigantický Puente la Salve, zmíněný minule.
Ještě se pozastavím u Monte Artxanda, pod níž vede zpoplatněný tunel napojený na Puente la Salve. Se svými 250 metry ční vysoko nad městem a je spojena s centrem lanovou kolejovou dráhou zprovozněnou v roce 1915. Z vrcholu máte výhled jak na centrum města, tak na ostatní světové strany - na sever směrem k moři a na východ směrem k Deriu, v jehož sousedství je letiště. Lanové dráhy využívají mnozí dojíždějící, kteří se chtějí vyhnout komplikovanému parkovaní v centru.
Z lokalit za hranicí města stojí za návštěvu rozhodně Biskajský most (baskicky Bizkaia Zubia). Tento největší a nejstarší gondolový most je v provozu od roku 1893 a spojuje při ústí řeky Nervion města Portugalete a Las Arenas. Trochu dále za městem je Gorlizeko Itsasargia s majákem - ideální místo na pozorávní západu slunce.
Bilbo je centrem aglomerace Bilbo Handia, v níž žije bezmála milion obyvatel (téměř 50% obyvatel Baskické autonomní oblasti). Aglomerace je propojená třemi linkami metra a dalšími dvěma linkami příměstských vlaků, kterými se dostanete až do Donostie, resp. do Bermea.
Bilbo je na baskické poměry drahá lokalita, což se projevuje i v cenách ubytování a stravování. Z ubytování mám zkušenosti s kempem Sopelana, který se nachází na dojítí od metra a s Pil Pil Hostelem. Oba jsou levné (hostel zhruba 15 euro na osobu, kemp o něco levnější) a více než slušné na svoji cenu.
V centru je několik lokalit se zvýšenou koncentrací barů a restaurací, například na Ledesma Musikariaren Kalea. Zatímco jinde v centru je realtivně poklid, tady je o pátečním a sobotní večeru hlava na hlavě. Krom klasických barů tu najdete i specializované bary, například El Puertito, kde dostanete ústřice (za 3 eura kus). Na ústřice si ale dejte pozor. Ne každém sednou. A pokud vám zrovna nesednou, čekají vás perné chvíle.
Stravovacích zařízení bych mohl doporučit více. Moje největší srdcovka je Basquery poblíž Plaza Circular. Mají tu své vlastní, a dobré, pivo a jsou specializovaní na místní produkty. Jde o jakýsi hybrid mezi restaurací, pivnicí a specializovaným obchodem, přitom ve všech třech režimech fungují velmi dobře.
Bilbo bylo mým domovem po téměř 3 měsíce a ze srovnání s Vitorii-Gasteiz a Zaldibarem (vesnici poblíž Duranga), ve kterých jsem v každém žil 1 a půl měsíce, mi vychází nejlépe. Musíte sice skousknout, že tu téměř neustále prší, někdy třeba 14 dní v kuse nevidíte slunce, nicméně kvalita života je tu nadstandardní, infrastruktura velmi dobrá a to platí nejen ve sronání s Baskickem, tak i v rámci celého Španělska.
Jan Vaverka
Bolívie - 9. díl: Observatoř Chacaltaya
Kdysi nejvýše položené lyžařské středisko na světě a vedle něj atmosférická observatoř. Jak se sem dostat?
Jan Vaverka
Bolívie - 8. díl: Na skok na Titicaca
Titicaca je nejvýše položené jezero na světě, na němž se provozuje komerční lodní doprava. Se svými 200 kilometry na délku mezi zasněženými kopci je to prostě unikum, kterému není nic podobné.
Jan Vaverka
Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie
Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.
Jan Vaverka
Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu
La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.
Jan Vaverka
Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu
Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.
Jan Vaverka
Bolívie - 4. díl: Noc na Salar de Uyuni
Dva dny po úplňku už můžete vidět těchto šířkách astronomickou noc bez Měsíce krátce po setmění. I proto v Uyuni zůstáváme. Abychom se na Salar ještě jednou vrátili po setmění.
Jan Vaverka
Bolívie - 3. díl: Den na Salar de Uyuni
Největší solná pláň světa. 10 500 kilometrů čtverečních, což je více než Korsika a Kypr nebo o jen trochu méně než Středočeský kraj. Tady strávíme skoro celý den. A pak i noc.
Jan Vaverka
Bolívie - 2. díl: Z pustiny k Salar de Uyuni
Vesnice a slaný hotel byli trochu jako zjevení. Jestliže minule to bylo o poušti, živlech a kopcích v dáli, nyní se svět zazelená a objeví se skaliska.
Jan Vaverka
Bolívie - 1. díl: Vysokohorská pustina
Vysokohorská poušť, žádná civilizace, žádný asfalt, jen prázdnota. A v ní vulkány, jezera všech barev, gejzíry a bublající bahno. Co víc si přát?
Jan Vaverka
Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie
Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.
Jan Vaverka
Chile - 5. díl: Vysoko do hor
Na závěr našeho pobytu v Chile je potřeba otestovat, co s námi udělá nadmořská výška. A tak vyrážíme k Argentinským hranicím. Tentokrát už budou jezírka a vulkány.
Jan Vaverka
Chile - 4. díl: Do San Pedro de Atacama
San Pedro je oázou uprostřed pouště, která je turistickým centrem Atacamy. Odtud jsou na dostřel kaňony, jezírka, gejzíry i vulkány. My sem míříme i proto, že je branou do Bolívie.
Jan Vaverka
Chile - 3. díl: Astronomická observatoř Paranal
Uprostřed Atacamy, jednoho z nejsušších míst na planetě, je areál se čtyřmi obrovskými teleskopy, které jsou každou sobotu otevřeny veřejnosti. A taky se tu točila bondovka.
Jan Vaverka
Chile - 2. díl: Pan-American Highway
Nejdelší silnice světa vede z Patagonie až na Aljašku a je zároveň páteřní silnicí Chile. Vydáváme se ji blíže prozkoumat na naší cestě z Antofagasty na ESO Paranal. Alespoň z části.
Jan Vaverka
Chile - 1. díl: Na cestě na chilskou Atacamu
Stačilo pět hodin v letadle a jsme ze zelené Kolumbie na jednom z nejsušších míst planety. Přilétáme do chilské Antofagasty, která je ve srovnání s Kolumbií dost jiným světem.
Jan Vaverka
Kolumbie - 4. díl: Fine dining a káva
Kolumbie je 3. největším exportérem kávy na světě. A právě na druhé straně Nevado del Ruz je tzv. Zona Cafetera, odkud pochází ta nejkvalitnější. A taky je tu Manizales.
Jan Vaverka
Kolumbie - 3. díl: Přes kolumbijské hory
Autem do čtyř tisíc. A tam do termálů. U toho všude kolem zeleň. Počasí se mění lusknutím prstu. Silnice je ve výstavbě. Bude to dobrodružných 80 kilometrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 2. díl: Napříč Kolumbií
Vydáváme se na třídenní cestu směrem do Cali, kolem nejvyšších vrcholů Kolumbie. Bude to rozmanité, protože se budeme pohybovat rozmezí 4000 výškových metrů.
Jan Vaverka
Kolumbie - 1. díl: Cesta do Jižní Ameriky
Rozhodli jsme se vydat na 3 týdny do Jižní Ameriky. Kolumbie, Chile, Bolívie. Jsme na startu. Jak se dostat přes Atlantik do Bogoty? A jak se na místě zorientovat?
Jan Vaverka
Mých TOP 10 restaurací
Srbsko se stalo v dubnu 2023 mým 50. suverénním státem, který jsem navštívil. Při té příležitosti jsem se rozhodl vypíchnout 10 svých nejoblíbenějších podniků z první padesátky navštívených zemí. Které to jsou?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 135
- Celková karma 14,93
- Průměrná čtenost 658x
Vystudoval jsem Fyzikální inženýrství a nanotechnologie a později i Učitelství fyziky a matematiky pro střední školy. To se naopak projevuje v obsahové strnáce, zvláště tam kde jsem tématicky blízko astronomie.
Vždy jsem rád cestoval. Neprve prstem po mapě, později na vlastní pěst. První větší sólo cestou byl Kazachstán. A tam jsem začal psát cestovatelské blogy. Dnes píši hlavně o místech, o nichž není snadné získavat informace, nebo se tam najezdí v době, kdy cestuju já.
Dříve jsem byl více shromažďovatelem dat a mé blogy připomínaly turistické průvodce, dnes už píši spíše cestopisy.
Jsem subjektivní a mám své favority. Ale i o tom to je. Hlavní je nebýt předpojatý, protože svět je barevný a o překvapení není nouze.